Generace na rozcestí: Jen romány vás neuživí

Martina Hanáčková: Finským spisovatelům pomáhají granty
Spisovatelce Saše Salmele je 32 let. Pochází z Bratislavy, ale usadila se ve Finsku, kde předloni s velkým úspěchem vydala svoji první knihu 27 aneb Smrt vás proslaví. Redaktorka Martina Hanáčková se za ní vydala do Tampere a zajímala o to, jak se mladé autorce vede a jaké granty může ve finském systému získat.

Pracovnu má žena nominovaná na nejvyšší finskou státní literární cenu a držitelka prestižní ceny největšího finského deníku Helsinkl Sanomat v tamperském amatérském divadle.
„Po té, co člověku vyjde první kniha, tak všichni kolegové a lidé z branže radí zažádat o všechny možné dotace, které existují: Jsou dvě nadace jedna je státní a druhá mimostátní, které dávají roční i víceleté dotace, ostatní dávají menší příspěvky, ale je nutné to kombinovat, protože z prodeje knih málokdo žije,“ říká úspěšná autorka.

|foto:Martina Hanáčková

V románu Saši Salmely hraje významnou roli kult klubu 27, tedy rockových a bluesových hudebníků, kteří zemřeli nečekaně v 27 letech. Když kniha vyšla, Finové ji rozebrali během 3 měsíců a autorka vydělala 20 procent ze sumy, kterou dostalo nakladatelství. Už tehdy si Saša zažádala o roční stipendium. Celkem tedy o zhruba 21 tisíc eur. Podle Petry Jaaskelainen z Finské kulturní organizace je to dost na to, aby umělec mohl v klidu pracovat na svém projektu. „Žádosti pak ohodnocují odborníci z konkrétní oblasti, každý rok složení této komise obměňujeme. Experti píší doporučení těm, kterým nakonec grant udělíme.“

Je možné z těchto peněz vyžít a soustředit se plně na psaní nového románu? Poslechněte si reportáž Martiny Hanáčkové.

Robert Candra: Jak se u nás žije literátům mladé a střední generace
Český literární trh je svou velikostí relativně skromný, ale i u nás pochopitelně jsou autoři a autorky, pro které je psaní knih hlavním zdrojem obživy.

Čtyřicetiletý Jaroslav Rudiš má na kontě několik úspěšných knih; za debut Nebe pod Berlínem dostal Cenu Jiřího Ortena, jeho román Grandhotel byl v roce 2006 zfilmován a na plátno byla převedena i populární série komiksů o Aloisi Nebelovi, kterou vytvořil spolu s kreslířem Jaromírem Švejdíkem. Jaroslav Rudiš tedy patří k těm pilnějším českým autorům.
„Uživím se tím, momentálně. Nevím, jak to bude za dva roky. Ale psaní knížek by mi nestačilo a nestačilo by mi, kdyby ty knížky vycházely jenom česky, Česko je malá země. Mě vlastně živí to, že jsem se jako malý naučil německy. Protože působím střídavě mezi Českem a Německem, i moje knížky se odehrávají mezi Českem a Německem. To mě vlastně živí, protože jezdím na čtení po Německu a ta jsou tam honorovaná. Mimochodem z nich žije i většina spisovatelů v Německu. Mě živí tohle přejíždění, cestování vlakem po střední Evropě,“ říká Jaroslav Rudiš. Obživa literaturou ale ani pro zavedeného autora nespočívá čistě v psaní knih. „Musím to skládat ze spousty věcí. Občas dělám něco pro Český rozhlas, pro německý rozhlas, začal jsem trochu psát německy, napsal jsem v Německu dvě rozhlasové hry, takže pracuju v různých týmech, na různých projektech. Kdybych jen čekal, až napíšu knížku, to by asi nestačilo.“

|foto:Robert Candra,Český rozhlas

To potvrzuje i dvaatřicetiletá Petra Hůlová. Také ona je autorkou několika románů, její prvotina Paměť mojí babičce získala cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku a vyhrála anketu Lidových novin Kniha roku, Hůlová je rovněž držitelkou Ceny Jiřího Ortena a Ceny Josefa Škvoreckého.
„Živím se psaním, to znamená, že mám procenta z prodeje knížek v Čechách, plus mám nějaké překlady, to jsou peníze za práva, učím na dvou místech tvůrčí psaní, občas jedu někam do zahraničí na čtení. Z těchhle věcí se to skládá.“ Matka dvou dětí Hůlová otevřeně přiznává, že pouhý podíl z prodeje knih by obživu nestačil: „Za loňský rok jsem měla z prodeje necelých šedesát tisíc. Žiju z toho, ale žiju myslím hodně skromně, nebo žijeme – jako rodina.“

Redaktor Radia Wave Robert Candra zjišťoval, jak se u nás žije literátům mladé a střední generace.