Hana Librová: Ekologická situace je bezvýchodná, tím spíš si vážím spolků jako Limity jsme my!

30. listopad 2017
Hana Librová

Všechno je ztraceno. Devastace přírody pokročila příliš daleko, tvrdí socioložka a environmentalistka Hana Librová. Má cenu se tedy ještě nějak angažovat? V rozhovoru probíráme, kde vzít v dnešní bezvýchodné situaci naději, jak se bránit environmentálnímu žalu i k čemu jsou přímé akce. 

Prof. RNDr. Hana Librová, CSc., je bioložka a socioložka, založila a působí na Katedře environmentálních studií na Masarykově univerzitě. Zabývá se především ekologicky příznivými životními způsoby. O dobrovolné skromnosti a ekologicky šetrných způsobech života napsala několik knih, nejnověji Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti.

Ve své poslední knize se věnujete environmentálnímu žalu. Co to je? A myslíte, že by se jím dala vysvětlit frustrace mnoha lidí ze stavu současného světa?

Dnešní frustrace je obecnější pocit, environmentální žal se týká opravdu především ochránců přírody a lidí, kteří mají k přírodě intenzivní vztah. Takže u nás asi moc rozšířený nebude. Environmentální žal je psychiatrická diagnóza, je to reakce na ztrátu nějakého přírodního objektu, bytosti nebo biologického druhu. Typickým příkladem jsou aktivisté, kteří pomáhají zvířatům zbavit se nánosů ropy po haváriích tankerů. Lidé se tam prostě hroutí, protože je to emotivně náročná práce a navíc v podstatě bez efektu. Zvířata hynou, i když je zbavíte té ohavnosti.

Environmentální žal vnesly do psychiatrie thanatoložky, odbornice, které se zabývají umíráním. Nejprve byl v psychiatrii popsán osobní žal, tedy emoční reakce na ztrátu blízké bytosti. Postupně se ten pojem rozšířil i na žal environmentální. Někdy se také říká ekologický žal, ale to není přesné.

Psychiatrická diagnóza je asi ten nejzazší stav, může environmentální žal postihovat v odlehčené formě i lidi, kteří nejsou aktivními ochránci?

V takovém případě bych spíš mluvila o environmentálním znepokojení, to je taková slabší varianta. Environmentální žal bývá často silnější než žal osobní. Nebývá společností uznáván a lidé, kteří jím trpí, necítí podporu, což je v případě osobního žalu celkem samozřejmé. Lidé, kteří prožívají environmentální žal, bývají naopak ostrakizováni, vylučováni ze společnosti či vysmíváni. Nikdo, nebo jen málokdo ví, o co vůbec jde. Environmentálním žalem bychom ale teoreticky opravdu mohli trpět všichni, protože má jednu pozoruhodnou stránku. Na tom, co se teď děje s přírodou, se podílíme všichni. Každý svým způsobem přispíváme k evidentní devastaci.

Kunsthistorička Charlotta Kotíková: Apolitické umění neexistuje. Vše, co děláme, je politika

Charlotta Kotíková

Co je trendy v českém mladém umění a musí mít umělci vedlejšáky? Má být umění politické? Kde u nás i v USA hledat kořeny nenávisti? O umění, cenzuře i vzrůstajícím nacionalismu jsme mluvili s historičkou umění a bývalou kurátorkou Brooklyn Museum of Art Charlottou Kotíkovou.

Špatný stav přírody se řeší už dlouhá desetiletí, není to nic nového. V čem je současná situace o tolik horší? Proč bychom se měli bát víc než dřív?

Před 14 dny vyšla světová zpráva o stavu přírody na planetě, kterou podepsalo asi 15 000 vědců. Ve zprávě stojí, že stav přírody se zhoršil ve všech sledovaných dimenzích, jedině se snad podařilo zastavit ubývání ozonové vrstvy. Největšími problémy dneška jsou klimatická změna, špatný stav zemědělské půdy, mizení lesů a také úbytek biologických druhů, hlavně těch, které běžný člověk ani nevnímá. Jde třeba o živočichy, kteří žijí v půdě a zúrodňují ji, hmyz, ptáky a také obojživelníky a ryby. 

Taková situace může asi snadno vést k naprosté deziluzi a rezignaci na snahu cokoli zlepšit, mnoho příkladů a důkazů popisujete i ve vaší knize. Jak se tomuto pocitu marnosti ubránit? Jde přetavit environmentální žal v energii ke konkrétním činům?

Jak se to vezme. Já se domnívám, že v podstatě je už všechno ztraceno. Ale neznamená to, že se nemůže, nebo nemá nic dělat. Cesta je docela prostá, musím mít přírodu upřímně a intenzivně rád. Pokud je můj vztah k ní tak silný jako třeba k mému lidskému okolí, tak mně bezvýchodnost a blízkost té konečné fáze nemůže podrazit nohy a zabránit mi, abych přírodě pomáhala. Podle mě má smysl paliativní péče o přírodu – vím, že situace je vlastně ztracená, že ekosystémy se hroutí a v blízké budoucnosti pravděpodobně dojde k nějakému velkému propadu, ale i tak mohu usilovat, aby v nejbližších dnech, měsících a letech prosperovala zvířata, aby moje půda na zahradě měla dobrou biologickou kvalitu a podobně.

Rozhovor s Hanou Librovou je součástí cyklu rozhovorů s ženami, které inspirují jak svým celoživotním dílem, tak společenskými postoji. Rozhovory vznikly v rámci projektu Českého rozhlasu Týden stáří. V cyklu zazní také rozhovor se spisovatelkou a cvičitelkou Miluší Kubíčkovou. Součástí cyklu jsou i rozhovory s psychoterapeutkou Věrou Roubalovou Kostlánovou, kunsthistoričkou Charlottou Kotíkovou a písničkářkou Dagmar Andrtovou-Voňkovou.

Existují různé přístupy k řešení ekologických problémů. Jeden tvrdí, že sociální a ekologické problémy spolu souvisí a musí se řešit společně, stoupenci druhého proudu to odmítají. Co si myslíte vy?

Domnívám se, že sociální problémy jsou s těmi environmentálními velmi úzce spjaty, ale vůbec si nemyslím, že řešení sociálních problémů může vyřešit problémy environmentální. Někteří levicově zaměření environmentalisté kladou velký důraz na sociální řešení. Domnívají se, že pak jakýmsi způsobem nastane environmentální náprava automaticky. Jakým způsobem, je mi teda ale trošku záhadou. Já si naopak myslím, že vyřešení sociálních problémů znamená ještě větší tlak na přírodu. Při dnešním počtu obyvatel je odstranění chudoby marnost a znamenalo by vyostření problémů. Ale třeba i u nás na katedře působí environmentalisté, třeba Naďa Johanisová nebo Eva Fraňková, kteří se domnívají, že sociální a environmentální řešení jdou ruku v ruce.

Písničkářka Dagmar Andrtová-Voňková: Z Kliniky bych udělala výkladní skříň, v Praze je potřeba

Dagmar Andrtová-Voňková

Dagmar Andrtová-Voňková patřila od 70. let ke komunitě písničkářů nepohodlných minulému režimu. Měla blízko k hudebnímu undergroundu, dlouhá léta nemohla vydávat. Dnes je pro svoji originální hru na kytaru ceněna u nás i ve světě. Jací mladí čeští hudebníci se jí líbí, co si myslí třeba o rapu a kde je dnes underground? Připomíná ho pražské autonomní sociální centrum, kde nedávno vystupovala?     

V knize Věrní a rozumní citujete Ludvíka Vaculíka, který napsal: „Pokud se naše ústava vyhne tomu, co je dnes pro člověka nejdůležitější (řešení ekologických problémů – pozn. red.), nebyl listopad 1989 žádnou revolucí.“ Ztotožňujete se s tím?

Já bych to hned podepsala, přijde mi to naprosto výstižné. Při skutečně volném trhu a neregulované tržní ekonomice nejsou environmentální problémy řešitelné. Ochrana přírody vyžaduje zásahy do tržního mechanismu a nějakou regulaci. To měl asi Vaculík na mysli, když požadoval, aby v naší ústavě byla zakotvena nejen lidská důstojnost, ale také prosperita přírody. Někteří disidenti doufali, že po revoluci dojde v tomto ohledu k nějakým změnám, došlo ale k posílení kapitalistických principů, které naopak vystupňovaly nároky na přírodu.

Objevují se úvahy, že zdravé životní prostředí možná bude v budoucnu drahým zbožím, že půjde o takzvaný zelený luxus. Myslíte, že to hrozí? A dá se tomu nějak zabránit?

Já myslím, že už tomu tak je. Když se podíváte, jak žijí bohatí, tak ti si mohou dovolit mít chaty a chalupy. Mají možnost vybrat si, kde budou bydlet, a mohou si vybrat čtvrti, které jsou ze zdravotního a ekologického hlediska příznivé. Sousloví zelený luxus se ale používá ještě v jiném významu. Může to také znamenat činnost, která nezatěžuje přírodu. Typickými příklady jsou třeba zahrádkaření, cestování vlakem nebo běžkování. Na rozdíl od sjezdování, které je neekologické.

Sousloví zelený luxus se ale používá ještě v jiném významu. Může to také znamenat činnost, která nezatěžuje přírodu

V poslední době jsou v ochraně přírody hlavně mezi mladými lidmi populární přímé akce, například obsazování hnědouhelných dolů a podobně. Co si o přímých akcích myslíte?

Já jim velmi přeju. Někteří naši studenti jsou ve sdružení Limity jsme my! Pokud se ty akce zdaří, tak to příroda skutečně může pocítit. Akce v hnědouhelných revírech jsou pravděpodobně předem určeny k neúspěchu, ale jsou výrazem postojů mladých lidí, kterých se velmi vážím. Limity jsme my! je věc mého srdce.

Zrovna včera jsme měli přednášku o situaci v Anglii, kde se nedávno podařilo pomocí přímé akce zablokovat stavbu dálnice. Akci organizovalo nějaké neopohanské hnutí, což je trochu legrační. Anglické i české noviny o tom také informovaly, ty české ale jen výjimečně a s nepochopením, ve stylu „elfům se podařilo zastavit stavbu dálnice“.

Přímé akce v sobě často obsahují smysl pro humor a to je v environmentálním prostředí velmi vzácné koření, to se mi na nich líbí. Nacházíme tam také trochu naivní anebo možná vědomě komické projevy, jako třeba ty neopohanské rituály či oděvy. Otázka je, co na to spořádaný občan. Část veřejnosti se totiž nad přímými akcemi pohoršuje. Jiní si zase všímají právě těch bizarních a pitoreskních prvků a tyto akce pak zlehčují a považují je jen za takovou legrácku. Přitom to mladí lidé myslí velice vážně.

Co si myslí Hana Librová o mladé generaci? Kdo je to vágus? A našli bychom v ochraně přírody v poslední době také nějaké úspěchy? Poslechněte si celý rozhovor.

Další články autora