Hergot! o starokatolické církvi: Katolická, alternativní a nezávislá na Vatikánu

18. listopad 2018
růženec

Na první pohled to působí jako paradox. Církev, která ve svém názvu dává důraz na stáří, vznikla v 19. století odštěpením od římskokatolické církve, a je tak o pár staletí mladší než církve protestantské. Jak ale vysvětluje starokatolický jáhen Petr Miencil, který působí v pražské farnosti sv. Máří Magdalény, ono staro- neznamená stáří v tomto přímočarém smyslu, ale návrat ke starým tradicím.

Právě až v 19. století – konkrétně na prvním vatikánském koncilu v letech 1869 až 1870 – totiž římskokatolická církev ustanovila například dogma o papežské neomylnosti. Mnozí to tehdy považovali za nabourání dlouhé církevní tradice a také nepřijatelný zásah do autonomie místních společenství. Především z nesouhlasu s tímto dogmatem se pak v nizozemském Utrechtu zrodila starokatolická církev. V jejích ustavujících dokumentech ale najdeme i nesouhlas se závěry tridentského koncilu, který se odehrál v 16. století. Ideálem byl návrat k církvi neinfikované vrstvami lidských výmyslů, jak mnohé církevní představy a dogmata starokatolíci vnímali.

Dnes je starokatolická církev vnímána do značné míry jako liberální a demokratická alternativa církve římskokatolické. Petr Miencil upozorňuje, že v němčině je tato rovina už v názvu: předpona „alt-„ ve slově „altkatholisch“ (starokatolický) totiž sice znamená starý, ale dá se číst i jako alternativní. Konkrétně starokatolíci ve svých farnostech vítají LGBT+ lidi, nemají problém s přístupem rozvedených a znovu sezdaných k večeři Páně, kam u nich mohou na rozdíl od římskokatolického slavení také příslušníci jiných křesťanských církví, a věří, že k duchovní službě mohou být povolány i ženy. Mnozí římští katolíci, kteří se ve své církvi cítí omezováni nebo odmítáni, tak mohou najít útočiště právě mezi starokatolíky.

Zajímá vás osobní příběh Petra Miencila? Uznávají starokatolíci papeže? Neváhejte a pusťte si celý pořad!