Hry z olympiády se od devadesátek moc nezměnily. Ke zlatu se dá promačkat jedním tlačítkem

Winter a Summer Challenge v letech 1991, respektive 1992, nastavily skokanskou laťku sice nepříliš vysoko, přesto se v mnoha domácnostech a školních třídách postaraly o desítky hodin zábavy doprovázené bušením do mechanických klávesnic. Úspěch ve valné většině disciplín totiž spočíval ve správném načasování a poté co nejrychlejším boucháním do Enteru nebo mezerníku. „Tenhle koncept pochází z arkádových automatů, které ale na podobnou námahu byly uzpůsobené mnohem víc než tehdejší klávesnice,“ vysvětluje Lukáš. První videoherní olympiády se navíc neobtěžovaly obsáhnout tutoriál, takže jejich učení probíhalo metodou pokus-omyl. A ačkoliv si Lukáš našel dobový návod, o moc moudřejší z jeho studia neodcházel. Zato se dozvěděl, jak skákat o tyči v reálném světě.

Jarda s láskou vzpomíná na Nagano Winter Olympics ‘98 a stýská si, že by mu u moderních pokusů ani tak nevadila jednoduchá hratelnost, jako spíš touží po opravdu nablýskané grafice. Šárka se svým odporem ke sportovním přenosům za nejlepší videohru z olympiády považuje Asterixe a volá po opravdu dobrém simulátoru gymnastiky a krasobruslení.

Letošní letní olympiádu doprovodila primárně mobilní záležitost Olympics Go! Paris 2024, která koncept jednoho tlačítka přece jen trochu posouvá kombinací budovatelské strategie a rytmických miniher, mezi nimiž nechybí šerm, cyklistika a vůbec poprvé ani breaking.

Která olympijská disciplína by si zasloužila více videoherní lásky? Proč virtuální olympiády obecně nikdy za moc nestály? Poslechněte si celý díl Questu o herních olympiádách.