I zrzavé děti mají duši: Vlasy za nás komunikují, odlišují nás i spojují

03632689.png

Skrze to, co nosíme na hlavě, rozeznáme, kdo jsme, kam patříme a také jací jsme. Vlasy komunikujeme od nepaměti i se svým okolím, což potvrzuje i kulturní antropolog Martin Soukup. Z péče o vlasy a jejich úpravy se stává také komunitní zábava, jak dokazuje stříhání v dejvické Klubovně nebo umělkyně a kadeřnice-samouk Léna Brauner. Někdo se touží účesem programově odlišovat, třeba tím, že si vytvoří pánský drdůlek, tzv. man bun, nebo si barví vlasy krepákem. Někdo se prostě s tou nejjedinečnější barvou už narodil, ale jednodušší to kvůli tomu ve společnosti rozhodně nemá.

Jen asi dvě procenta lidí na světě mají zrzavé vlasy, a zřejmě i proto musí celý život poslouchat nepříjemné poznámky, nadávky, posměšky, ale i sexuální nabídky. Se zrzavými lidmi se pojí také spousta stereotypů. Třeba o mužích panuje představa, že jsou proradní, že si na ně musíme dát pozor – uherskému králi a římskému císaři Zikmundu Lucemburskému se v dětství přezdívalo Liška ryšavá. Nevinná přezdívka získala negativní konotaci pravděpodobně až poté, co Češi vinili Zikmunda Lucemburského z podílu na smrti mistra Jana Husa. Předsudky o zrzavých lidech ale nejsou česká specialita – vzpomeňme si například na velmi populární díl kresleného seriálu Southpark s názvem Ginger Kids, ve kterém Cartman vypracuje referát o zrzcích. Následující příběhy ale dokazují, že zrzavé děti duši opravdu mají a že se k ní my ostatní nechováme moc dobře.

Zrzavá čarodějnice

Scenáristka Anna Bobreková si jako šestnáctiletá obarvila hlavu na ryšavou a o dva roky později se přestěhovala do Ruska s rodiči a začala tam chodit do školy. „V Rusku je zrzavá holka považovaná za čarodějnici. Ne, že by ji chtěli upálit, ale házeli po mně papírky, nadávali mi, zažila jsem si prostě takovou středoškolskou šikanu,“ vzpomíná. Kromě toho, že měla měděnou barvu, se také odmítla podřídit místnímu „dress codu“ a nenosila vyzývavé, barevné oblečení. „Tehdy jsem se klonila k subkultuře gothic, takže jsem nosila všechno černé, k tomu dlouhé sukně. Nejvíc mi ale nadávaly dívky.“

Anna si okolím nenáviděnou barvu nakonec nechala odrůst, ale lidé, kteří se s ní narodili, takovou možnost vždycky nemají. Zrzavou genetickou informaci MC1R přitom nosí až 40 procent populace. Rusovlasý gen si může rod nést, aniž by se po generace projevil, a pokud se s ním sejdou dva rodiče, mají stále jen pětadvacetiprocentní šanci, že se jim dítě narodí zrzavé.

03632685.jpeg

Zlikvidujme toho zrzouna!

Režiséra Jana Látala si jeho sestry v zavinovačce spletly jako miminko s pomerančem. „Jako dítě i teenager jsem s tím potom hodně bojoval, nosil jsem čepice i v létě, trvalo mi docela dlouho, než jsem si zpracoval, že o zrzavých klucích panuje představa, že nejsou hezcí,“ přiznává. Jenže předsudky vůči zrzavým vlasům mívají i mnozí dospělí. „Mnoho žen mi řeklo, že kdyby se jim narodilo zrzavé dítě, tak by byly nešťastné. Vždycky mě to zarazilo, nechápal jsem, co je na tom špatného,“ krčí rameny a přidává nedávnou historku, kdy mediálně zveřejnil svůj námět na kontroverzní dokument o prezidentu Miloši Zemanovi. „V komentářích se okamžitě objevily názory lidí, co mě neznají, ale viděli v článku moji fotku. ‚Moje babička říkala: zrzavejm nevěř‘ a ‚zrzavec‘ nebo ‚zlikvidujme toho zrzouna‘, tohle všechno jste se mohli dočíst.“ Jak se Jan choval v době, kdy svoje „prokletí“ ještě neměl vnitřně zpracované a potkal dalšího zrzavého člověka na ulici? Poslechněte si rozhovor.

03632513.jpeg

A zrzavá jsi všude?

Čarodějnice, nedůvěryhodný zrzoun, na kterého je potřeba si dát pozor, ale také extrémně sexuální bytost. Takový je nejčastější mediální stereotyp spojený s rusovláskou. Herečka a produkční v módním časopise Ester Geislerová pochází ze známé rodiny, ve které aktivně koluje zrzavý gen. „Jsme na to hrdí,“ říká. Se svým typem vypadá velmi smířeně, se smíchem ale vzpomíná na základní školu, kdy se podle svých slov vůbec nelíbila klukům, vše se změnilo na střední, kde svým spolužákům studujícím umělecký obor připomínala vílu. „Na zájem jsem si tedy nemohla stěžovat,“ krčí rameny. Mnohokrát se setkala s přisprostlými dotazy o tom, jak moc a kde je zrzavá, také se brání komentovat stereotypní představy o zrzkách, když ji o to prosí některá média. „Občas mi někdo zavolá a ptá se, jestli jsou zrzavé holky takové nebo makové, a já je pošlu do háje.“ Rodičům zrzavých potomků radí svoje děti chválit. „Moc mi pomohla naše máma, vždycky mi říkala, že jsem krásná. Ve chvílích, kdy potom člověk řeší tyhle blbosti a potřebuje sebevědomí, tak si sáhne do téhle zásoby od rodičů.“

Man bun jako důkaz dospělého muže

Kulturní souvislosti se mění, ale jedna věc zůstává stejná. Vlasy jsou pro lidi znakem příslušnosti ke stylu, který vyznávají. Stejně to má i dvaatřicetiletý majitel obchodu s pánskou módou Kryštof Kodl. „Vlasy pro mě znamenají mnoho, ubývají mi a vážím si jich čím dál tím víc. Když bych měl přejít na nějakou hlubší rovinu, tak je to pro mě určitý znak mladistvosti a nenesu úplně dobře, že mi mizí,“ říká. Za svůj život si vyzkoušel různé účesy, od dredů až po poměrně kontroverzní pánský drdůlek, kterému se říká man bun. „Nosím téměř výhradně obleky a ten copánek, nebo man bun, ten až příliš formální vzhled rozbíjel, což se mi líbilo. Dneska už mě barber shopy a pánská kadeřnictví a jejich styl tolik nebaví, nechci nosit to, co vidím na hodně lidech, a tak jsem se rozhodl, že ho shodím, a vlasy si češu na takového ‚Itala‘ s výraznou pomocí pomády,“ říká s nadhledem. Man bun se hodně líbil ženám, muži okolo něj ho komentovali jako „zženštilost“ a také jim vadilo, jak moc je trendový. „Dokonce si myslím, že jsem na něj utáhl svoji současnou přítelkyni, která mě často prosí, abych se k němu vrátil, ale já už nechci.“ O tom, jak pánský drdůlek neboli „man bun“ působí na ženy, vědí své i na malém vulkanickém ostrůvku Wogeo v Papui-Nové Guineji. Plně iniciovaný mladý muž se pozná tím, že má takřka vyholenou hlavu sopečným sklem s drdolem na temeni hlavy. „Prostrkávali si ho takovým kornoutem a podle toho jste poznali, že je tento muž dospělý, že se může oženit a že může mít děti,“ popisuje kulturní antropolog Martin Soukup.

03632507.jpeg

Nůžky, nebo hřeben?

Pro zvukového technika Davida Rumla vlasy hodně znamenají, ale pozornost jim věnuje úplně jinou. „Nestříhal jsem se vůbec tři až čtyři roky, takhle nám to z hlavy roste a pro mě je důležité do toho procesu nijak nezasahovat,“ vysvětluje. Jako teenager zkoušel různé „bordely na hlavě“ – třeba dredy nebo také barvy, pak si vlasy opakovaně oholil na pár milimetrů a nechával dorůst do délky na ramena, která je pro většinu zaměstnavatelů v jeho oboru maximální tolerovatelná. „Před čtyřmi roky jsem změnil práci a vlasy mi sahaly k ramenům, a tak jsem si mezi svými kamarády udělal anketu, položil jsem jim otázku, jestli NŮŽKY, nebo HŘEBEN, a většina řekla to druhé. Uvědomil jsem si, že jsem takhle nejspokojenější, že když se dívám do zrcadla a moje vlasy si rostou, jak chtějí, tak se v zrcadle konečně poznávám. Vidím v něm odraz svého vnitřního já.“

03632515.jpeg

Klobouk z vlasů: tradiční kultury a jejich účesy

„Marnivost a mužská pokrývka hlavy se nepochybně objevuje i v těchto odlehlých oblastech,“ potvrzuje Kulturní antropolog Martin Soukup, který je spoluautorem publikace Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat. Podílel se na ní mimo jiné s předním odborníkem na vlasovou kulturu Martinem Rychlíkem. Kromě vizuální antropologie Soukup zkoumá oblast Melanésie, především pak Papuu-Novou Guineu. „Navíc Nová Guinea je nesmírně kulturně a jazykově pestrá a některé skupiny se svými účesy doslova proslavily. Kupříkladu skupina z Highlands, kteří si říkají Huliové. Pyšní se svými vlasy, ze kterých si nechávají ‚narůst‘ takový ten typický Napoleonův klobouk.“ Vlasy téměř ve všech společnostech odlišují funkci, ať už náboženskou, genderovou, zdůrazňují společenský status nebo sexuální dostupnost. První, s čím se setkáváme u druhého člověka, je jeho kůže a povrch těla, tedy i s vlasy nebo vousy. Je to součást sociální komunikace. Například i jihoameričtí indiáni kmene Kajapo si přesně z tohoto důvodu dávají na „pěstění“ svého zevnějšku záležet. Martin Rychlík ve svém článku Skalpy a kohouty: přehled vlasových úprav v tradičních kulturách zase zmiňuje další indiánskou specialitu, při které obyčejní muži kmene nosí na jedné straně dlouhé vlasy a na druhé vyholenou lebku. Úplně vyholená hlava je spojená s absolutním mužstvím, kterému se těší pouze šamani. Obecně dlouhé vlasy signalizují neomezovanou sexualitu. V asijské tradici, například u tibetských mnichů, je hladká lebka přímo spojovaná s celibátem. Freudovská psychoanalýza zase úpravu mužských vlasů do krátkých sestřihů vysvětluje jako společenské trimování mužského superega. „Freud takové účesy a ten všeobecný úzus, že takto má muž vypadat, vysvětluje jako pánskou kastraci, kdy je potřeba ‚zkrátit‘ mužskou agresivitu,“ dodává Soukup. Schovávání ženských vlasů pod pokrývku jako důkaz cudnosti se zase využívá hlavně v monoteistických náboženstvích.

03632579.png

Stříhat a barvit vlasy mimo systém: Krepák je prostě best!

Úprava vlasů už se dávno neprovádí jen v salonech. Stala se totiž komunitní zábavou. Mladí lidé se nechávají stříhat přáteli, kteří k Vánocům dostali vytoužené kadeřnické nůžky, v bytech, ale také třeba v hospodě. V dejvické Klubovně se každý měsíc už čtyři roky schází tři umělci: Matěj, Tereza a Johana, na pódium postaví tři židle, zapojí strojky a začnou vyvolávat lidi z publika, kteří se přišli nechat ostříhat. Všichni vědí, že nejsou profesionální kadeřníci, a právě v tom je to kouzlo. „Chci, aby mi vlasy upravil někdo, kdo má zajímavý vlastní příběh a také třeba úplně jiné povolání,“ říká jeden z klientů, který přišel s manželkou i s jejich dvěma dětmi. Matěj se během dne živí grafikou a postprodukcí. „Vlastně jsem neměl na vybranou, nikdo z nás,“ pokyne směrem k Johaně a Tereze. „Začal jsem stříhat kamarády, pak se na ně začali nabalovat jejich kamarádi, až někoho napadlo, že by se z toho mohla udělat party, kterou teď pořádáme už čtyři roky každý měsíc. Lidé v klubu popíjí, poslouchají hudbu, čtou si a u toho sem tam kontrolují číslo na papírku, který žmoulají v ruce, jestli na ně náhodou už nepřišla řada.“

Malířka Léna Brauner si za osm let vybudovala silnou klientelu. „Vlasy stříhám díky svému kadeřníkovi Jakubu Foltýnovi. Měla jsem jednu z prvních vernisáží v Krymské. Jakub ke mně přišel s tím, že si chce koupit obraz, ale já jsem v té době byla ještě hodně nesmělá s naceněním, a tak jsem mu nabídla barter. Řekl mi, že stříhá vlasy, a tak jsem se od něj za obraz nechala naučit s nůžkami.“ Kurz trval několik týdnů, během kterých se Léna naučila vše od klasického pánského i dámského francouzského střihu přes piketáž po její nejoblíbenější tupé střihy. „Snažím se dělat všechno precizně, dávám k tomu bodovou masáž. Nakonec jsem toho musela nechat, vlasy jsem měla úplně všude, i na obrazech. A ve chvíli, kdy mi tenhle koníček narušoval moji vlastní profesi, tak jsem začala lidi odmítat a teď stříhám jen pár vyvolených.“ Léna miluje pastelové barvy, libuje si v odstínech jako cukrová vata, borůvkový milkshake nebo světlé mentolové. „Těhotenství mě bavilo ve světle lososově růžové,“ dodává. Začala zkoumat, čím si vlasy barvit tak, aby finančně nevykrvácela na drahé kosmetice. „Pokud máš odbarvenou platinu, tak ti v póru vlasu, který je rozežraný od barvy, drží cokoliv. Koukala jsem tedy na potravinářské barvivo, ale to stéká.“ Nakonec zakotvila u obyčejného krepového papíru. „Krepák je prostě best!“

03632681.jpeg

Návod na barvu z krepového papíru od Lény Brauner: Odstřihněte z role opravdu malý kousek a nechte ho rozpustit ve vodě. Barevnou vodou odbarvené vlasy umyjte a dostanete světlý, pastelový odstín.