Jak se srovnat s klimatickou krizí? Nestačí jen popisovat přicházející hrůzy, říká ekopsycholog

Studentská klimatická stávka Fridays For Future v Praze
Studentská klimatická stávka Fridays For Future v Praze

Jak životní prostředí působí na psychiku člověka a jak se naopak emoce člověka odrazí v jeho vztahu k přírodě? To je jen zlomek toho, čím se zabývá ekopsychologie. Na vztah člověka k přírodě se už šestnáct let zaměřuje Jan Krajhanzl z Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jaká traumata mohou lidem způsobit přírodní katastrofy? Proč je termín environmentální žal nepřesný? A jak nepropadat beznaději z toho, že jsme podle Krajhanzla „v soutěsce děsu“?

Jan Krajhanzl je sociální psycholog zabývající se ekopsychologií a environmentální komunikací. Svou dizertaci Charakteristika osobního vztahu k přírodě obhájil na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti působí v Brně na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Zkoumání lidských emocí v souvislosti s klimatickou krizí je podle Jana Krajhanzla zásadní. Proč nemůžeme očekávat, že se lidé budou v tomto směru chovat racionálně a vezmou si za svá dosud zjištěná fakta? Výzkumník tvrdí, že současná společnost stále věří, že se lidé rozhodují racionálně na základě rozumu. Ten ale ve skutečnosti hraje sekundární roli a lidé se často rozhodují na základě emocí.

„Spousta lidí si myslí, že když lidem dáte nějaké informace, tak na základě nich přizpůsobí své postoje. Myslí si, že když dětem budeme ukazovat, jak jsou drogy nebezpečné, tak si řeknou, že jsou fuj, a nikdy se žádné drogy nedotknou. Každý, kdo pracoval v nějaké sociální prevenci, ví, že to takhle nefunguje,“ vysvětluje Krajhanzl. Stejně to podle něj funguje ve vztahu ke klimatické změně a environmentálním problémům. V pozadí chování jsou mimo jiné emoce. „My těm lidem říkáme, že jejich život a život jejich dětí může být dramaticky jiný, že oni sami se na tom podílí a že musí poměrně výrazně změnit svůj životní styl. Přitom jim ani nedáte jistotu, že i když životní styl změní, tak to k něčemu bude. Distribuujeme lidem obrovské množství nejistoty a bylo by chybou si myslet, že racionální je to prostě přijmout.“ To se částečně týká i popíračů klimatické změny, u nichž jde podle psychologa o obrannou reakci i střet světonázorů. „Jsou tady lidé, kteří to popírají, protože je to pro ně ohrožující. Druhá dimenze se týká toho, že to konfrontuje jejich světonázor. Když jste přesvědčeni, že volný trh a neoliberální doktrína je to nejlepší na této planetě, tak je potom těžké poslouchat o klimatické změně, která je jasným důkazem limitu tohoto systému.“

Jan Krajhanzl

Proto je podle ekopsychologa Krajhanzla potřeba nejen ukazovat problémy, které se na nás řítí, ale mluvit i o jejich řešení nebo o tom, co se už podařilo změnit. „Strašně důležití jsou lidé, kteří nám přiznají, že jsme v soutěsce děsu, ale zároveň nám z ní ukáží cestu. Pokud jen popíšeme hrůzy, které nás čekají, tak to neznamená východisko. Naopak to může být pro velký segment společnosti kontraproduktivní. Čím větší je ta hrůza, tím větší je tendence před tím zavřít oči. Dneska nejvíc pomáhá koukat se po tom, co se daří, jaké jsou možnosti, na čem je potřeba nejvíce zapracovat.“ Krajhanzl ale také varuje před romantizující představou návratu k přírodě. „Je skvělé, že maté doma pícku, ve které si topíte tím, co máte za zahradou, ale pokud jedou tepelné elektrárny Počerady a Chvaletice, tak se můžete doma třeba rozkrájet,“ konstatuje. Dnes je podle něj potřebné například sledovat zprávy, podepisovat petice nebo se organizovat.

V rozhovoru jsme se dostali i k tomu, co Jana Krajhanzla přivedlo k ekopsychologii, proč je velmi problematické používání slova „přirozený“, jak hledat dobré příklady boje s klimatickou změnou nebo proč lidé vytěsňují některé informace o klimatické krizi. Poslechněte si celý záznam interview.

Spustit audio

Související