Je čas mluvit o porodnickém násilí. Nic neomlouvá, jak se v tom systému chovám, říká porodní bába

Kateřina, jejíž příběh přinesl magazín Houpačky, rodila svého syna několik dní. Zdravotníci ji nedokázali podpořit, její sebevědomí sráželi, až v ní vyvolali pocit, že to sama nezvládne. „Porodila jsem nakonec císařským řezem. Ne proto, že by mému synovi něco bylo, ale proto, že jsem si řekla, že na to prostě nemám,“ říká Kateřina, které z porodu zůstal pocit selhání.

Čtěte také

Stud se u porodu chová jako strach. Když si ho nevybalancujeme, může se to rovnat znásilňování

Prezidentka Unie porodních asistentek Magdalena Ezrová otevírá téma porodnického násilí. Do něj se počítá fyzický i psychický nátlak na rodičku, ale třeba taky to, že nemá možnost být hned po porodu se svým dítětem. „Nejde jen o to, že se vám stanou nějaké nepříjemné nebo ošklivé věci. Stejně podstatné je, že nezažijete to dobré, co byste spolu zažít měli,“ cituje Ezrová v rozhovoru lékaře a experta na trauma Gábora Maté. „Porodnické násilí u nás je systémové. A mě jako porodní asistentku nic neomlouvá v tom, jak se v systému chovám. Jsem jeho součástí,“ dodává.

Trauma z porodu, které postihuje ženy i muže a které se mnohdy vynořuje dlouho a obtížně, doporučují odborníci sdílet. K tomu je určená i online podpůrná skupina Já a můj porod. Tu spoluvede psychoterapeutka Kateřina Šedinová. „Témata se poslední dobou hodně opakují. Násobí se nesplněná očekávání a v poslední době zažívají ženy tak těžké porody, že se opakuje pocit opuštění vlastního těla, že jiný stav dostane ještě úplný nový rozměr.“

„V porodnici rodiče všechno v klidu absolvují, na odchodu všem pěkně poděkují, a když se po čase ohlédnou zpět, zůstává pachuť, nespokojenost a bolest.“ Poslechněte si Jiné stavy o traumatu a porodnickém násilí.