Je čas začít respektovat, že v práci někdy nedokážeme fungovat na sto procent

Člověk nemusí být odborník na pracovní právo, aby věděl, že základní povinností zaměstnance nebo zaměstnankyně je chodit do práce. Stejně tak jsme si ale všichni vědomi i toho, že existují různé situace, ve kterých do zaměstnání zkrátka jít nemůžeme a neměli bychom za to být postihováni.

Zákoník práce a další předpisy rozeznávají několik okruhů typických situací, ty bývají označovány jako překážky v práci. Pokud nastanou, zaměstnavatel je povinen absenci omluvit a nijak o ní nerozhodovat. V některých případech náleží náhrada mzdy nebo platu, v jiných případech jsou překážky takzvaně neplacené, a někdy náleží kompenzace z nějakého jiného zdroje, typicky z nemocenského pojištění. Jsou to právě překážky zdravotního charakteru, o jejichž existenci máme největší povědomí a se kterými máme nejspíše i nejběžnější osobní zkušenost.

Šárka Homfray|foto:Tereza Kunderová, Český rozhlas

Dočasná pracovní neschopnost, označovaná někdy jako neschopenka nebo nemocenská, je velmi tradiční právní institut. Jeho principem je, že lékař kvalifikovaným způsobem uzná, že ze zdravotních důvodů nemůžete jít do práce a musíte se léčit. Když jste zdraví, zase vás tzv. uschopní a vracíte se do pracovního procesu. Zaměstnavatel vás musí omluvit a vy zase musíte dodržovat předepsaný léčebný režim.

Co když jde ale o úplně jiný typ onemocnění? Co když máte nějakou chronickou zdravotní záležitost, která nemá typický léčebný průběh jako třeba angína nebo zlomenina? Co když nejde o určitý jasně definovaný začátek a průběh léčby a na jejím konci nečeká návrat k plnému zdraví? Co když se jedná o záležitost, se kterou jste se museli naučit žít, ale která vás přeci jen čas od času třeba na jeden den vyřadí z provozu?

Může to být panická ataka, může to být prudký alergický záchvat, může vás přepadnout migréna nebo depresivní stav. Může vás potrápit nějaké autoimunitní onemocnění. Nebo aktuálně tolik diskutovaná silně bolestivá menstruace, která se pojí například s endometriózou. Nemusíme mít ani osobní zkušenost s takovým stavem, abychom tušili, že to není úplně situace na „klasickou“ neschopenku. Nepotřebujete být týden doma a léčit se. Potřebujete si dát krátkou pauzu a srovnat se do relativně normálního stavu, ve kterém vás takové onemocnění tolik netrápí.

Možná váš zaměstnavatel nabízí takzvané sick days. Možná můžete pracovat z domova, i když vaše aktuální výkonnost nejspíš nebude nejvyšší. Možná vám zaměstnavatel umožní vzít si dovolenou nebo si zmeškanou práci naddělat někdy jindy. Jenže na nic z toho obecně nemáte právní nárok – ten máte právě jen na neschopenku.

V reakci na téma menstruačního volna se nezřídka objevuje dotaz, proč dělat speciální volno jen pro ženy. Do obdobné situace se ale může dostat úplně každý člověk. Měli bychom toto téma tedy pojmout jako upozornění na tento dle mého názoru nedostatek našeho pracovního práva, tedy že pamatuje na „klasický“ duální model časově ohraničené nemoci a plného zdraví, ale už ne na chronické zdravotní záležitosti. Těm obvykle předchází stanovení diagnózy, s tou je možné zaměstnavatele seznámit, a dokud budou povinné vstupní prohlídky, nejspíš o ní bude vědět. Pak by bylo žádoucí mít nárok na administrativně nenáročnou jednodenní omluvenou absenci čistě na základě intenzivního projevu takové nemoci.

A když mluvíme o nutnosti slaďování soukromého a profesního života, neměli bychom zapomínat na to, že work-life balance nemá zahrnovat jen podmínky pro to, abychom mohli pečovat o někoho jiného. Musíme pečovat i sami o sebe, dbát o své fyzické a duševní zdraví, a součástí této péče by měl být i společenský respekt k tomu, že ne každý dokáže vždycky fungovat na 100 %. Základem tohoto respektu by mohlo být i právním řádem aprobované uznání faktu, že lidské tělo člověku někdy znemožní jít do práce, aniž by to šlo řešit klasickou neschopenkou.

Poslechněte si celý komentář Šárky Homfray v rubrice Prolomit vlny.