Jestli vás to nebaví, tak nečtěte. Ale aspoň to zkuste, radí spisovatelé Kašpárek a Kubíčková

3. červenec 2024

Lit

„Já si pamatuju, jak sedím v kuchyni a pláču, protože mi ta písmenka předčítat nahlas nejde. Pak nás zkoušeli čtení před třídou, to mi nešlo. Pak přišly ty velké knihy,“ vypráví v záznamu živého natáčení podcastu Lit v Brně Klára Kubíčková. Spolu s Michalem Kašpárkem se s Janem a Evou bavili o tom, jak a kdy se naučili mít rádi knihy a literaturu. A jestli k té lásce vedou i své potomstvo.

Klára Kubíčková je vystudovaná socioložka a novinářka, teď pracuje v brněnském Nakladatelství Host. Michal Kašpárek je editor a spisovatel, loni vydal román Fosílie. Na živém natáčení v Brně vzpomínali i na svá školní léta.

„Já už jsem trochu číst uměl, když jsem přišel do první třídy. Paní učitelka pak vymyslela, že mi bude stříhat novinové titulky, které jsem pak skládal. To mě vedlo vlastně víc než ke čtení k nějaké práci s textem,“ říká Michal Kašpárek.

Oba se shodli na tom, že čtení je něco, co se často dědí v rodině. „Ke čtení mě vedla máma, která mi dala někdy v sedmé, osmé třídě Salingerovo Kdo chytá v žitě. Já jsem tomu vůbec nerozuměla, bylo to úplně mimo moje dětské chápání. Ale stejně jsem to přečetla, protože jsem chápala, že se děje něco velkého,“ popisuje Klára Kubíčková.

Je podle nich potřeba školní kánon? Co si vytáhli u maturity? A necpeme všem čtení jen jako ukázku vlastního kulturní kapitálu, který ve skutečnosti nikoho nezajímá? Pusťte si celý záznam Litu z Brna.

autoři: Jan Dlouhý , Eva Soukeníková