Kamery rozpoznávající obličeje vzbudily v Praze nevoli kvůli riziku zneužívání dat. Proč se je policie snaží protlačit?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kamery nás v dnešní době sledují téměř všude

Pražská policie požádala magistrát, aby umožnil instalaci kamerové technologie rozpoznávání obličejů na šesti místech metropole. Nejdřív zaznělo, že půjde jen o testování technologie. Posléze ministr vnitra Hamáček záměr zjemnil prohlášením, že se jedná o snahu otevřít společenskou debatu na téma automatizovaného sledování společnosti. Už tento postup dobře ilustruje, proč je třeba technologie policejního státu odmítat.

Takzvané otevírání debaty zmiňují mistři PR komunikace zpravidla tehdy, když potřebují rychle rozmazat nějaký průšvih. Vykašleme se na to, co se stalo, a pojďme diskutovat, je to velké společenské téma. V této roli je nyní ministr vnitra. Přispěchat s otevíráním diskuse až poté, co už politici odmítají záměr policie testovat hromadné rozpoznávání lidí, je ale tentokrát trochu pozdě. Ona debata se tu dávno děje, jen se neodehrává ve prospěch policie.

Technologie má totiž sloužit jen jí, nikoli společnosti. Společnost zatím nic takového evidentně nepotřebuje. Ač by se to tak z médií plných detektivek nemuselo zdát, kriminalita v Česku setrvale klesá. A to i v hlavním městě, kde za posledních pět let klesl počet trestných činů skoro o dvě pětiny. Na tom má krom jiných faktorů jistě svou zásluhu i policie. Žádná reálná bezpečnostní rizika ji do revolučních technologií masového dohledu nenutí. Možná se policie prostě trochu nudí.

Vědec testuje software na rozpoznávání obličejů

Nejspíš je za tím ale fascinace technikou a pokušení vyzkoušet novou hračku, stejně jako se to stalo u sledovacích dronů. Jejich nejkapitálnějším úlovkem dosud byly romantické chvilky dvou párů stanujících v Brdech, které po tomto objevu shůry neohrožená hlídka odvezla k výslechu. Společenské nebezpečí bylo sice ve srovnání s lesními hospodářskými mafiemi nulové, ale dron si vydělal na svou legitimitu. Co kdyby příště v lesích spatřil uprchlíka či teroristu?  

Dron ale pány kluky nevydrží bavit dlouho. Zatímco plošně sledovat statisíce lidí a srovnávat biometrické údaje počítačem, to už je jiné pokušení s dlouhou perspektivou a možností neustálého zlepšování. Policie ale dobře ví, že tady žádná společenská objednávka neexistuje. A tak na to jde šalamounsky – jen si to otestujeme a hned zase půjdeme. A když zazní kritika, proč testovat něco, co není potřeba a málokdo to chce, svede se vše na snahu otevřít diskusi.

Diskutovat není moc o čem a policie i ministr vnitra to vědí. Rizika značně převažují nad přínosy. Jedná se o bezprecedentní průlom do soukromí, narušení občanských práv ztrátou anonymity, možnost rutinně nakládat s údaji všech. Tyto technologie jsou šikmou plochou ke zneužívání dat. Samotné testování nemělo sloužit k otevření diskuse. Mělo ji nahradit. Policie se za podpory ministra vnitra chtěla vyhnout společenské i politické diskusi a prosadit technologii, která mění status člověka ve státě a dává jí obrovskou moc.

Pokud je o něčem třeba diskutovat, je to otázka, jakými regulacemi se s hrozbami, jako je plošné rozpoznávání obličejů, vypořádat. Jak zastavit tyto nenápadné snahy o průlom hned v zárodku. Jak ochránit soukromí, rovnost a občanská práva před automatizovanými technologiemi. V takové diskusi můžeme mít na paměti slova zastupitele ze San Francisca, který zákaz této technologie na území svého města komentoval s tím, že „nepotřebujeme policejní stát k tomu, aby policie mohla dělat dobrou práci“.

V čem jsou největší rizika preventivního shromažďování dat a proč má policie takový zájem o systémy automatického rozpoznávání obličejů? Poslechněte si komentář Ivo Bystřičana.

Spustit audio
autor: Ivo Bystřičan

Odebírat podcast

Související