Karanténa Zuzany Fuksové III: V Brně. Nakupování jako techno party a prognózy vysoké školy života
23. 3. 2020, Brno. O víkendu jsem přijela domů z chaty a mé první kroky vedly do obchodu, velkého svítivého obchodu s jídlem v Brně-sever, kterému se říká „Bronx“. Normálně je v obchodě nával, živo a hlučno, teď to tam vypadá jako v Giléadu ze seriálu Příběh služebnice. Všichni si jen špitají a všichni mají roušky – většinou ušité, jen jeden pán měl jakýsi potrhaný papírový kapesník.
Pohybovat se mezi lidmi je opojné asi jako vyrazit za běžného provozu na techno party – kromě placení za jogurty je to navíc skoro zadarmo. Důvěrně známý pocit z šestinedělí – euforie z návštěvy papírnictví.
Jsem s dcerou v bytě, a abych mohla pracovat a manažovat potravinovou pomoc pro lidi v šicích dílnách (pro což jsem se rozhodla o víkendu z pocitu viny, že nic nedělám, když všichni šijí jak v Bangladéši), nechávám ji dívat se na jejího oblíbeného králíka Binga. A to docela dost, nejedna lesana by si nade mnou uplivla. Nechávám dceru vyhazovat věci po zemi – OSPOD by se taky divil. Objednávám si jídlo z donášky – jednoho z posledních ostrůvků civilizace, kterou znám z minulosti. Po poobědovém spaní jdeme konečně ven. Na chodbě potkáme dědečka – mimino nechápe, proč s ním nemůže felit, a nechce se ho pustit. Otci, tedy dědečkovi, pak nabízím, že mu můžeme chodit nakupovat, ale on je rád, že má záminku „šontat“ chvíli po venku.
Pokouším se nečíst už facebook a názory všech epidemiologů z vysoké školy života, mezi které se sama počítám, a taky zpravodajství. Pak to samozřejmě před spaním udělám a proklínám se – čtu si o zemětřesení, hrozbě zavřených hranic na dva roky, domácím vyučování do konce května a rodičkách s rouškami a bez doprovodu. To poslední mi přijde jako ryzí sci-fi – v roušce se blbě dýchá i po půl hodině, natož po dvanácti. A to všechno se děje kvůli nějakému netopýrovi, který se na mokrém trhu ve Wu-chanu vykadil na luskouna.
Na internetu píšou, že máme mít pravidelnou denní rutinu a cíle. Mým cílem na další den je ostříhat sobě i dceři nehty. Snad se mi to povede, držím si palce. Teď jdu ale ze země odstranit všechny rozmačkané banány prokládané čokokřupinkami a plyšáky.
Zuzana se vrátila z chaty do prostředí města. Z čeho má v Brně euforii a proč? Jaký plán ji čeká pro následující dny? Poslechněte si třetí část deníku!
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
