Karanténa Zuzany Fuksové II: Na chatě. Bez roušek, zato s Anthonym Hopkinsem

Děcka si bez výletů skáčou po hlavě i na zahradě, takže se snažíme jít ven alespoň jednou denně. Vyhláška nosit povinně roušky nás ale zastihla nepřipravené – nečekala jsem, že na venkově, kde je distanc mezi jednotlivými lidmi okolo dvaceti a více metrů (pokud zrovna není tancovačka), budou roušky potřeba. Mám je teprve objednané v Brně, takže – jako většina národa – improvizujeme, a to s mikinou přes pusu. Prošly jsme vesnicí a oroubovaní byli všichni – i v autech a na zahradách.

Pandemické umění|foto: Zuzana Fuksová,Český rozhlas

Nejtěžší pro mě mezi tolika dětmi je vymezit si nějaký prostor na práci – teda v době, kdy nespí. U conference callů se zamykám do pokoje a prosím kamarádku, ať mi hlídá děcko. A na tzv. vypínání dětí fungují i pohádky – stáhla jsem dva díly králíčka Binga a ty jedou furt dokola. Kamarádčina dcera nakreslila svou mámu jako pohlavní orgán s mámovským obličejem – mírná ponorka dopadá na všechny. Voláme si s kamarádem grafikem přes videocall – říká, že nikdo nemá práci, ale do kanclu radši chodí, aby se nezbláznil, a vedle toho se učí nové věci. Tak mu říkám, že bych chtěla nové vizitky – než budu bez koruny.

Děti vaří, matky dezinfikují|foto: Zuzana Fuksová,Český rozhlas

Pak se díváme na livestream Anthonyho Hopkinse – hraje na klavír a má na kolenou kocoura. Shodujeme se, že po karanténě bychom se s ním vyspaly. Je holt stav nouze. Nevím ale, jestli by nás Anthony chtěl. A tak mám předsevzetí poklidit ze země poházené mezizubní kartáčky a vysypané koření – všechno to, co jsem miminu dovolila vysypat, abych mohla v klidu bouchat do klávesnice. A mám hrozně odrostlé gelové nehty – vedlejší efekt nouzového stavu, o kterém vědci mlčí. Kamarád grafik nám právě ukazuje přes livestream obývák, musím končit.

Kde jsou ty časy, kdy se v Kurdějově hrávala kopaná|foto: Zuzana Fuksová,Český rozhlas