Katarina Kubošiová aka Katarzia: Nepohodlnou osobou se může stát každý z nás

Album Antigona vznikalo jinak než předchozí dvě nahrávky Katarzie. Vychází z hudby pro divadelní představení Slovenského národního divadla. To mělo mladému publiku přiblížit antickou tragédii. Sofoklův příběh o etice, pravdě a smrti dostal v kontextu dění na Slovensku úplně nový rozměr a znepokojivou aktuálnost.

Hudba pro představení Slovenského národního divadla, to je velká věc. Jaký to byl pocit, dostat takovou nabídku?

Nikdy předtím jsem to nedělala, takže to byla velká výzva. Vloni v létě mi zavolal režisér Ondřej Spíšek, že budou dělat Antigonu a chtěli by do ní složit několik písniček, s texty, které by promlouvaly k mladému publiku. Měla jsem z toho hrůzu, ale rozhodně jsem nechtěla říct ne, byla jsem z té nabídky nadšená. Bylo mi jasné, že to bude hodně náročné, a proto jsem oslovila ke spolupráci Jonatána Pastirčáka. Jsem moc ráda, že do toho se mnou šel.

Jak sis k Antigoně hledala cestu, za jakých okolností hudba, texty a představení vznikaly?

Během prvního týdne zkoušek se stala vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Hodně nás to všechny zasáhlo a ovlivnilo to vývoj představení i hudby k němu. Texty jsem už sice měla napsané, ale po tom, co se stalo, jsem je upravila. Původně byly hlavně feministické, dotýkaly se MeToo a diskriminace žen. V úvodu hry řekne Isména své sestře Antigoně: Jsme jen ženy, nemůžeme se postavit vládci Kreónovi. Od toho jsem se odrazila. Ale po tom, co se na Slovensku stalo, jsem si uvědomila, že nepohodlnou osobou se může stát kdokoliv, je jedno, jestli je to žena, nebo muž. Většinu textů a hudby jsem psala v divadelní šatně. Brala jsem to hodně vážně. Dokonce jsem v té šatně přespávala, donesla jsem si tam vybavení a rovnou jsem tam i nahrávala. Některé z těch původních nahrávek ze šatny Slovenského národního divadla jsou i na desce.

Jak silně je album Antigona provázané s hudbou k divadelnímu představení?

Jen pět písní je z divadla, jedna se do představení nevešla, jedna je starší a ostatní jsou nové a vznikly zvlášť.

Jsi jedna z mála známých hudebnic u nás, která se otevřeně hlásí k feminismu. S jakými reakcemi se setkáváš?

Pro řadu lidí u nás jsou feministky pořád ještě nějaké špinavé holky ve svetru. Jsem zvyklá, že mi pořád někdo píše, že jsem blbá, divná, neumím zpívat a tak podobně. Už je mi to v podstatě jedno, neřeším to. Nezajímá mě to a v podstatě to neposlouchám. U nás na Slovensku se proti stereotypům spojeným s ženským tělem a vystupováním veřejně vymezuje třeba Celeste Buckingham. Má spoustu fanoušků a je skvělé, že se nebojí ozvat.