Kvalitní veřejný prostor je potřeba. Dávejme ale pozor, kdo na něm vydělává, říká urbanista

29. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy smutek - paneláky - město - deprese - osamění

Jaký byl přístup developerů k městu na začátku 90. let a dnes? Formovala střední generaci architektů nenávist k sídlištím? A proč bychom neměli socialistická sídliště jen bezmezně obdivovat? O moderní i postmoderní architektuře, o veřejném prostoru, ale třeba i o anarchokapitalismu v architektuře mluví v magazínu Spot urbanista Maroš Krivý z Estonské akademie umění.

Sídliště a paneláky zažívají v posledních deseti letech do jisté míry návrat na výsluní. Vychází o nich publikace, pořádají se výstavy a čím dál víc se mluví o tom, že sídliště poskytují kvalitní bydlení. Maroš Krivý, vedoucí katedry urbanismu na akademii umění v Tallinnu, se sídlištím a kolektivnímu bydlení věnoval v mnoha svých pracích.

„Ten zájem o sídliště je záslužný, ale zatím se zabýval hlavně formou – jaké jsou půdorysy paneláků nebo jaké v nich byly kuchyňské linky,“ říká Maroš Krivý. „Problém ale vidím v tom, že uzavírají problematiku kolektivního bydlení do minulosti. My bychom naopak už měli přejít k tomu, jak budovat dostupné bydlení dnes, zaměřit se na současné vztahy mezi vlastníky pozemků, městy a finančním kapitálem a hledat i nová řešení.“

Čtěte také

Nadšení ze sídlišť a občas i z moderní architektury obecně ale nesdílí řada architektů starší střední generace, kteří profesně dospívali v 80. letech a celkem pochopitelně se vymezovali vůči tehdejšímu režimu. „V 60. letech také architekti kritizovali sídliště, ale vymezovali se vůči formě, ne vůči ideji. A jejich reakcí bylo stavět sídliště lepší a kvalitnější. Zato další generace v 80. letech už odmítaly kolektivní bydlení obecně,“ vysvětluje Krivý. V 80. a 90. letech byla navíc ve světě na vrcholu neoliberální ideologie a neoliberální přístup k architektuře mnozí tvůrci zastávají dodnes.

Od začátku 90. let se změnila i strategie developerů. „Zatímco na začátku 90. let se soukromí investoři snažili postavit prostě co nejvíc bytů, dnes se mnohem víc zajímají o veřejný, hlavně zelený prostor,“ upozorňuje urbanista. Ne že by se developeři o tolik víc zajímali o veřejné blaho, ale vědí, že kvalitní veřejný prostor výrazně zvyšuje cenu pozemků.

Kodaň – mileniálové – Superkilen

„Například v Tallinnu se přestavují různé průmyslové areály a developeři v nich třeba nabízí snížené nájmy umělcům a kreativním profesím, protože tihle lidé a aktivity, které provozují, dodávají těm místům atmosféru a lesk, což pak celou oblast zhodnocuje,“ uvádí konkrétní příklad Krivý. Urbanisté a aktivisté by se tak podle něj neměli zaměřovat jen na to, jak vytvářet kvalitní veřejné prostory ve smyslu designu. „Nestačí jen umisťovat hezké lavičky a zakládat cyklostezky, je nutné promýšlet situaci v celkovém kontextu – kdo vlastní jaké pozemky a kdo v konečném důsledku z tohoto zvelebování má prospěch.“

Čtěte také

Tallinn a Prahu kromě jiného spojují také velké projekty, které by v obou metropolích měla stavět kancelář Zaha Hadid Architects. V Praze je to projekt u Masarykova nádraží, který už od svých počátků vzbuzuje u části veřejnosti a řady odborníků nevoli, v Tallinnu to má být nový vlakový terminál a obnova starého přístavu. „Neznám úplně detaily českého případu a úplně nevidím ani do těch v Tallinnu. Ale v případě terminálu Rail Baltica soutěž vyhráli místní architekti, pak se najednou zrušila a v nové vyhrála právě kancelář Zahy Hadid. Říká se, že to bylo proto, aby celému projektu dodali náležitý lesk,“ říká Krivý. Obecně je ale podle Krivého tato kancelář, a především její současný šéf Patrik Schumacher, který je v podstatě přiznaný anarchokapitalista, známá tím, že otevřeně podporuje privatizaci měst.

„Nejde ale o to, že Hadid Architects nebo spousta jiných architektů, kteří pracují na z našeho pohledu třeba problematických projektech, jsou nutně špatní architekti nebo zlí lidé. Oni operují v systému urbanismu a městského rozvoje, který upřednostňuje soukromý kapitál před jinými přístupy,“ uzavírá Maroš Krivý.     

Proč se přístup „město pro lidi“ může obrátit proti obyvatelům samotným? Kde najdeme nejznámější případ komodifikace veřejného prostoru soukromým kapitálem? Poslechněte si celý rozhovor v magazínu Spot.

Spustit audio