LOTR 2nd
Druhý díl Pána prstenů je tady. Opět je třeba se na něj dívat pouze jako na film, nic víc, ale taky nic míň. Navíc se podle všeho zdá, že po Společenstvu prstenu měli pravdu ti, kteří tvrdili, že ho zatím nemá cenu posuzovat. Toto je druhý díl částečného hodnocení díla, které stále nemáme úplné.
Ve Společenstvu prstenu se symbolika relativně starosvětského mýtu ztrácela na cestě, ve schématu bitva - pochod krajinou - bitva - pronásledování. Exteriéry Nového Zélandu jsou velkolepé, ale ohromit přírodní krásou, kterou by si ještě nerozebraly cestovky pro své výkladní skříně, je těžké. I akce je dobrá, ale přeci jen už jsme na plátně vybojovali ledaco. O to víc v jedničce fungoval hobití Kraj. Scenériemi znovu začínáme, zasněžené horské štíty snímá zpětný letecký záběr. Štít se objeví vždy naráz až v okamžiku, kdy ho kamera mine. Zřetelně tedy nemá jít o obhlížení krajiny lidským okem, ani ne tak docela o expoziční představení prostoru, spíš se krajina mírně personalizuje.
Druhý díl nejočekávanějšího filmového díla současnosti pracuje oproti první části s větší epickou šíří. Pokud bychom chtěli v nejkratší možné anotaci shrnout obsah Dvou věží, tak by vypadala asi takto: Společenstvo prstenu se rozdělilo, ale nerozpadlo. Bojuje (váhá) a vítězí v několika skupinách. V celé Středozemi se síly koncentrují a situace míří k závěrečnému střetu. Hrdinové sami označují pojmy dobra a zla, kvality se tříbí. Děj přestává spěchat jedním proudem kupředu. Je méně pánovitý (sic:-)) a pouští se do významů textu. Režisér Jackson nám dává pocítit pluralitu a diferenciovanost všech středozemských ras a jejich přístupů k záležitostem okolo Prstenu. Začínáme cítit jistou jednotu v mnohosti a Společenstvo (dosud sdružující jen omezený počet individualit) se činy svých národů stává opravdu společenstvem. Dojde na moudrost entů, hrdost a tvrdohlavost lidských králů, uvědomění si sounáležitosti s dějinami Země (u elfů a entů). Lidskou rasu Středozemě Jackson nechá uvažovat o své bídě a o slávě minulosti. Lidé ucítí, že se svět změnil. I když zatím není moc zřejmé, jak moc to cítí z vody a ze země - podle citace v úvodu. Tento zdroj stále omezují mantinely dobrodružného žánru. Posílení aktivity Země by zřejmě znamenalo zvolit podstatně experimentálnější formu.
Jacksonovo zaujetí pro postavy hrdinů zaručuje, že se ani omylem nenudíme. A součástí Dvou věží je filmařsky maximalistická bitva o Helmův žleb. Objevuje se fanoušky velmi očekávaný Glum, jehož animace je na špičkové úrovni. Digitální "zvláčnění" pohybů samozřejmě zaznamenáme, ale dál současná technologie prostě není. Na scénu také přicházejí další hrané postavy, ztrácí se takřka jen "spolučinitel iniciace" Bilbo, "první oběť svárů lidského nitra" Boromir a Arwen, ale i ta je alespoň připomenuta. Vidění příběhu skrze ženský element si už těžko slibovat. Ženy zůstanou v povzdálí a jedinou šanci jim můžeme dát v situaci, až vojna skončí.
O humor se stará hlavně trpaslík Gimli, ale nepůsobí to kupodivu nijak vlezle a účelově. Scéna s Gimliho pádem z koně je přímo brilantní. To, co se v prvním díle minimálně projevilo a následně ztratilo, tady sílí. Prsten uplatňuje svou moc na další osoby. Historie se zpřítomňuje v osobách z Rohanu a Gondoru, tři hodiny prvního dílu vytvářejí prostor pro možné odkazy. Není třeba velkých zkratek a převyprávění, jako tomu bylo na samém úvodu, který nahrazoval literární možnosti slibnými efekty, který ze všeho nejméně vyjadřoval povahu nespěchajícího (jakoby ústního) vyprávění. To se odlišuje podání od podání a zastavuje v různých detailech, a nemusí spěchat, aby naplnilo ambice a stihlo předvést fanouškům co nejméně okleštěný příběh. (Kolik recenzentů zaznamenalo především, která postava dostává kolik prostoru a která chybí! Pokud to nebyla výjimka, týkající se prvního dílu pojatého jako expozice, pak se stávají akorát dokladem pro to, že na filmu se sledují především věrný popis slovutné předlohy, u ní začínají a u ní po odeznění trilogie zase skončí.) Velmi efektně je zfilmováno putování hobitů s Glumem - Sméagolem a setkání Pipina a Smíška s proměněným Gandalfem. Velmi slabou motivaci má Faramir pro svůj obrat ve vztahu k Frodovi jako k výsostnému nositeli Prstenu. A konečně: Dvě věže jsou uzavřenější příběh. Sarumanova porážka je dokonána, jen jedna z Glumových poznámek předvídá peripetie dílu třetího.
Okrajové výtky směřují proti přílišnému zkonkrétnění mytických postav jako jsou démoni a přírodní síly. Šéfové stromů nemají nic z toho, co dřevu dokáže vtisknout Švankmajer, jsou dobráčtí a hod kamenem jim doslova nesluší. A nejslabším článkem celého díla zůstane hudba od Howarda Shorea. Nepokouší se svět hrdinů nijak dotvořit, sází na několik efektních frází, neodvažuje se vtipnějšími motivy spolupracovat s akcí a náladou jinak než pomocí tatatáá dadadáá tatatáá, když se akce rozjíždí - něco jako "sursum cordas!"
Pán prstenů: Dvě věže (The Lord Of The Rings: The Two Towers, USA, 2002) Režie: Peter Jackson, scénář: Frances Walsh, Phillipa Boyens, Peter Jackson. Hrají: Elijah Wood (Frodo), Ian McKellen (Gandalf), Viggo Mortensen (Aragorn), John Rhys-Davies (Gimli), Sean Astin (Sam), Billy Boyd (Pipin), Dominic Monaghan (Smíšek), Orlando Bloom (Legolas), Christopher Lee (Saruman), Bernard Hill (král Theodén),David Wenham (Faramir), Liv Tyler (Arwen). Česká premiéra 16.1. 2003.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
