Mark Ther: atmosféra ztěžkla, dnes bych se pomalu bál něco s queer a nazi natočit

V poslední době je hip pojmenovávat kavárny a kluby v českých městech německými názvy. Témata Sudet a odkazy na německou kulturu se čím dál častěji objevují v mladém umění, ve společenském a kulturním dění. Marka Thera pojí s německou stopou v Česku rodinná historie. Po prarodičích z otcovy strany má sudetoněmecké kořeny. Mluvili jsme o tom, jestli je z jeho pohledu dnešní atmosféra v Česku jiná než v roce 2008, kdy byla jedna z jeho výstav cenzurována kvůli obavám z „homosexuální a nazi propagandy“.

„Tehdy jsem opravdu necítil, že by to byla nějaká propagace nacismu. Na výstavě byly dva filmy, jeden z nich Was für Material, který zachycuje lásku dvou mladých kluků, jeden je v SS, druhý ne. Odehrává se to v pohraničí a je tam scéna, kde běží po louce nazí s vlajkou Hitlerjugend. To asi paní kurátorce připadalo příliš. Já jsem byl v šoku, že to někdo může považovat za propagaci fašismu,“ popisuje Mark Ther. Kurátorka Olga Malá se rozhodla výstavu doplnit vysvětlujícím textem. „Bylo tam něco ve smyslu, že za to neručí a že to je jen pro návštěvníky od 18 let. Bylo to opravdu pro zasmání. Řada kurátorů a kritiků umění se nad tím tehdy bavila a říkala, že to snad není možné,“ dodává Mark.

Myslíš, že se situace změnila a dnes už by se něco takového stát nemohlo?

„Dneska už bych se pomalu bál něco takového natočit. Přijde mi, že to ztěžklo. Možná že kdybych takovou výstavu udělal teď, že by to dopadlo ještě hůř.“|foto: Z osobního archivu Marka Thera

Myslím, že už je to jiné, že se to celkově posunulo a lidé toho naopak chtějí vidět mnohem víc. Víc queer, víc nazi, víc utrpení... Ale na druhou stranu jsou dnes všichni kolem témat jako queer mnohem vážnější. Když jsem s tím kolem roku 2000 začínal, bylo to s humorem, s nadsázkou. Zajímalo nás to, lidé o tom moc nevěděli a chtěli jsme to ukázat. Dneska už bych se pomalu bál něco takového natočit. Přijde mi, že to ztěžklo. Možná že kdybych takovou výstavu udělal teď, že by to dopadlo ještě hůř. Samozřejmě je to otázka, společnost je v jistém smyslu tou spoustou dokumentů o nacistech a queer tématech vycvičenější. Ale možná že taky ne. Setkávám se s tím, že mladá generace je v těchto otázkách kolikrát mnohem přísnější.

V tvých filmech se často objevují lidé mluvící starými jazyky, nejčastěji sudetoněmeckými dialekty, v novém krátkém filmu Mitsu i starou japonštinou. Co tě na tom tak fascinuje?

Přijde mi zajímavé, že u nás vzniklo tolik dialektů, které dnes vymírají. Pro mě je nejlepší najít lidi, kteří nebyli vyhnaní a zůstali celou dobu v Česku, protože mají dialekt zakonzervovaný. Je v podstatě jejich mateřským jazykem. Česky umí špatně a němčině moc nerozumí. Takové lidi když potkám, tak se toho nemůžu nabažit, to je nádhera. Čas ale běží a obávám se, že to je bohužel už otázka maximálně deseti let, než o ně přijdeme.

Komtesa Mitsuko a její rodina u nás ale opravdu žily|foto: Background Films

V Mitsu vidíme tradiční kabuki a japonský oděv v kulisách rakousko-uherského venkova. Na první pohled to může působit jako vymyšlený bizár, ale ve skutečnosti jde o inspiraci reálnou osobností. Jak jsi vůbec narazil na příběh japonské šlechtičny, která žila mezi Sudety a Vídní?

V roce 2012 jsem měl výstavu v Tokiu a potkal jsem tam Petra Holého. Mluvili jsme spolu o parfémech a on zavtipkoval, že jedna z vůní Guerlain je možná pojmenovaná podle Japonky, která žila v Česku. Zaujalo mě to, zjistil jsem si o ní víc a po pár letech jsem se rozhodl o ní natočit krátký film. Je fakt, že si řada lidí myslí, že jde o mystifikaci. Komtesa Mitsuko a její rodina u nás ale opravdu žily.