Městský architekt je práce pro toho, kdo má zvládnuté ego, myslí si Daria Balejová
Vchod do školy, vzor na chodníku, lavička, převlékárna u vody, čtyři stromy před nádražím. To jsou konkrétní vylepšení, která pro Řevnice navrhla městská architektka Daria Balejová. Svou práci definuje jako „stokrát skoro nic“ – ovšem soustředěné do veřejných míst tří a půl tisícového městečka to každý den ovlivňuje život jeho obyvatel.
K čemu je její povolání na malém městě potřeba? Může ovlivnit i něco většího než lavičku? A jak je nastavená spolupráce s politiky? „Jsou politici, kteří považují architekta jen za komplikátora věcí,“ říká Balejová. Jak to je v Řevnicích? A proč tam nesmí projektovat?
Mluvili jsme také o tom, že městský architekt je veřejná osoba a může být vystaven atakům nespokojených obyvatel. Třeba když řevnická radnice schválila předpis, který nařizuje transparentní ploty, vzbudilo to nevoli. „Pokřikovali na mě chlapi před hospodou,“ popisuje Balejová. Proč by vlastně mělo být přes plot vidět? I to se dozvíte v Bourání.
Mluvili jsme také o rodinných příslušnících: dětech, manželovi (také architektovi) a tatínkovi, s nímž Daria rekonstruuje orlovnu. A to za, jak sama říká, „nula nic“.
Pusťte si Bourání a uslyšíte další příhody z řevnických ulic. Padne ale i pár tipů na nízkonákladové stavění a na neobjevené krásy maloměsta.
