Mls proti breku, dojídat se musí a máma pořád hubne. Jak vznikají špatné stravovací návyky a co s tím?
„Chuťové preference jsou částečně zděděné a také naučené v rodině. Když táta nadával na zeleninu a máma pořád hubla, děti to ovlivní,“ říká pro Balanc Petra Mocová, psychoterapeutka a výživová poradkyně. Naše stravovací zvyky, které se naučíme jako děti, nám nemusí v dospělosti dobře sloužit. Jídlo může být nástrojem kontroly, strachu a také posedlostí. Pokud k němu ale přistupujeme vědomě a všímavě, můžeme si ho užívat a být zdraví.
„Pokud slouží jídlo jako uvolnění napětí nebo odměna, může to být problém.“ Není samozřejmě špatné dát si občas na smutek čokoládu. Ale pokud je to běžný postup a vyhýbáme se emocím pomocí jídla, pak bychom mohli vyhledat odbornou pomoc. Možná jsme se naučili, že místo pláče přijde něco sladkého. Rodiče dítěti dávají sladkosti, když zažívá bolest nebo nepříjemné emoce. V tomto nešťastném módu pak pokračuje i v dospělosti. Podobné je to i s dezerty – jsou odměnou za vysvědčení, za dobré chování, ale i za to, že jsme všechno snědli.
Čtěte také
„Problém se stravováním máme, když zasahuje do jiných oblastí a kazí kvalitu života.“ Třeba se stydíme za svou váhu, proto si před lidmi nedopřejeme jídlo, které chceme, a dáme si jen salát. Doma se dojíme krabicí sušenek. Neprospívá ani jedení ve spěchu, ráno u kuchyňské linky nebo cestou do práce. Jídlu sluší všímavost, vnímat chuť, texturu, pozorně kousat. Přitom si lze samozřejmě povídat s ostatními, ale jídlo není vedlejší záležitost.
Vůbec nutnost sníst vše na talíři je zvláštní. Může vést k přejídání. Jistě nechceme jídlo vyhazovat, tak se radši přejíme. Přitom v restauracích by mělo být běžné, že nám zbytek zabalí s sebou. Pokud si vaříme sami, měli bychom si nandat jen tolik, kolik sníme. Jídlo a stravování není jen potřebné pro přežití. Je rituálem, společenskou událostí, příjemným zážitkem.
„Ortorexie je porucha příjmu potravy. Člověk je posedlý zdravým stravováním. Ale často se s tím nesetkávám.“ Tlak na to, abychom byli štíhli a zdraví, je silný. Může přerůst do posedlosti. Někteří lidé se bojí sníst cokoliv, co považují za nezdravé nebo neprospěšné. Jídlo úzkostlivě plánují a mají problém cestovat, protože v restauracích není taková nabídka, jakou by si představovali.
„U dětí se mluví o neofobii, strachu z nových jídel. Říká se, že by nové jídlo měly sníst sedmkrát, než si na něj zvyknou.“ I v dospělosti pak můžeme dál experimentovat s chutěmi. I když nám nikdy nechutnaly olivy, brokolice nebo třeba hummus, naše chutě se s věkem mohou proměnit. Jíst jen to, na co jsme celý život zvyklí, nemusí být prospěšné.
Poslechněte si další informace o vytváření a změně stravovacích návyků v magazínu Balanc s psychoterapeutkou a výživovou poradkyní Petrou Mocovou.
Související
-
Diagnóza F: Jídlo sytí naše duše
Jídlo už v našich životech dávno neplní jen funkci něčeho, co děláme, abychom přežili. Je prostředkem společenského setkání i zdrojem libosti. Pro někoho může být v...
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
