Na podzim vyrazíme ke krmelcům lízat sůl. Žena filmového kritika je ve spořícím režimu

4. srpen 2022

Prolomit vlny

Svět je pro mě den ode dne nepřehlednějším místem. Kritik mi před odjezdem na filmový festival v Hradišti oznámil, že se rychle blíží doba, kdy lidé z kultury nebudou v probíhající inflaci dostávat za svoji práci vůbec žádné peníze. V jeho případě už to možná nastalo. Už dva měsíce posílám kritikovi ze své výplaty na jeho účet kapesné, které jsem ve zprávě pro příjemce žertovně nazvala ZA ODDANÉ SEX. A JINÉ SLUŽBY. Kritik se ale vůbec nesmál.

Kritička odjela na svůj první opravdický tábor, od kterého rodiče i organizátoři očekávají, že na něm děti stráví ideálně nepřetržitě dva týdny. Odjezd se konal včera a já dnes odeslala druhý pohled s jednorožcem. Je dobře, že tyhle radosti se objednávaly a platily v lednu, protože my teď šetříme.

Moje výpravy do diskontních prodejen potravin nabírají rozměrů středověkých dobyvatelských plaveb, kdy, jsa zavěšena na madle nákupního vozíku, brázdím uličky mezi regály a nedbaje skrumáží si razím cestu od jedné žluté slevové cenovky k druhé. Zvlášť nekompromisně si vedu u zlevněných kartonů vína, které jsem začala nakupovat v třílitrových kanystrech, neboť sedmičky ve skle na nás začaly být příliš hogofogo.

Z nakoupených surovin pak doma čaruju. Bohužel pro všechny převážně z brukve. Zlaté časy pesta z medvědího česneku, který jsme letos prozíravě sklidili v lesích celého Středočeského kraje, jsou bohužel za námi. Už aby byl podzim a my mohli začít chodit do krmelců lízat sůl a žrát kaštany.

Čtěte také

Žena filmového kritika: Civilizace, jak ji známe, se zhroutila. Letní dovolená je v ohrožení

Místo sedánků, které jsme realizovávaly v ucházejících restauracích v centru teď s přítelkyněmi pod rouškou tmy pochlastáváme v temných zákoutích parků svoje donesené zásoby. Vyměňujeme si tipy na to, jak čerpat co největší bonusy u zdravotních pojišťoven, ze které části Česka se ještě vyplatí jezdit tankovat do Polska nebo kde všude berou stravenky a kde na ně vrací. Až bude v naší rodině třeba prodat první ledvinu, abychom mohli koupit dětem sněhule, moje to zřejmě nebude.

Na rozdíl od všech ostatních, kteří umí aspoň trochu žít, kritik nedovezl z posledního filmového festivalu covid. U tradičního vyvrhování kufru špinavých věcí se s tajemným úsměvem vytasil s úspornou krabičkou, která v sobě ukrývala omlazovací sérum. „Dovezls mi omlazovací sérum?“ ujasňovala jsem si vstupní data. Kritik pyšně přikývl a dodal, že prý je to hit a že ho vyhrál v tombole. Povytáhla jsem obočí, ale ne moc.

Takovýhle dárek je například pro moji matku naprosto logickým vyústěním mé liknavé sebepéče. Se založenýma rukama ta žena už několik let čeká, kdy mě konečně kritik opustí, neboť si odmítám barvit pruh šedých vlasů, který mi svítí nad čelem a mám ho stejně jen kvůli kritikovi. Teď to teda vypadá, že před kopačkama a odchodem středem k nějaké mladší se mě kritik nejdřív pokusí trochu přežehlit, aspoň v obličeji. Sérum v krásné skleněné lahvičce stojí v koupelně na čestném místě. Když kritik odjel do Hradiště, trochu jsem přemýšlela a pak jsem se začala pravidelně mazat. Stejně už brzo nebudu na žádná séra mít, tak to ještě teď chytnu za pačesy.

Co je horší: šediny a vrásky na čele, nebo nemít co jíst? Poslechněte si komentář Ženy filmového kritika.

autor: Žena filmového kritika