Na severu Čech vzniká z dolů jezerní krajina. Je to ale tak dobrý nápad, jak se na první pohled zdá?

6. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Výlet na jezero Milada jako součást doprovodného programu výstavy Poslední den stvoření

Doba uhelná dříve nebo později skončí, co ale bude s obřími severočeskými doly? Je opravdu nejlepší nápad mosteckou pánev zatopit a vytvořit tak severočeskou riviéru? V magazínu Spot se podíváme do ústeckého Hraničáře na výstavu Poslední den stvoření, která se zabývá právě naším vztahem k vytěžené krajině. O tom, co se s poničeným územím dá dělat a jak se z rekultivací stává výhodný byznys, mluví kurátorky Martina Johnová a Anna Remešová.

„Odpovědnost za rekultivace by neměli nést jen místní lidé, ale všichni, kteří měli z těžby uhlí užitek,“ zamýšlí se Anna. „To se týká vlastně celé České republiky, všichni jsme si doma mohli svítit elektřinou na úkor toho, že se v severních Čechách zdevastoval obří úsek krajiny,“ tlumočí myšlenku, která zazněla na debatě v rámci doprovodného programu výstavy. Co se bude dít s doly, které se rozkládají na mnoha desítkách kilometrů čtverečních, se začalo řešit už v 50. letech minulého století a z idejí tehdejší rekultivační školy čerpáme dodnes.

V 50. a 60. letech dominoval technický, modernistický přístup ke krajině, cílem bylo ji maximálně využít. Rekultivovaná krajina tak měla být intenzivně využívaná zemědělsky, lesnicky nebo rekreačně. I dnes se na rekultivaci pohlíží v mnoha případech podobně. V severočeské hnědouhelné pánvi se v současnosti uvažuje hlavně o vodní rekultivaci, se kterou se počítalo už před mnoha desetiletími. Podobně jako v případě dolu Chabařovice, ze kterého se stalo jezero Milada, by i ve zbytku pánve táhnoucí se od Ústí nad Labem k Teplicím měly vzniknout rozsáhlé vodní plochy.

Výlet na jezero Milada jako součást doprovodného programu výstavy Poslední den stvoření

Na první pohled jde o dobrý nápad, jezera mohou lidem sloužit k rekreaci nebo pro rybářský průmysl. Je to také cesta finančně výhodná a jednoduše proveditelná. Výstava Poslední den stvoření a její doprovodný program se ovšem snaží ukazovat i nejrůznější „ale“, která s sebou tento typ rekultivace přináší.

Čtěte také

„Nikdo si není pořádně jistý, jaký vliv bude mít tak velká umělá vodní plocha na místní ekosystém, například jak ovlivní podloží nebo jak velký bude odpar a co bude způsobovat,“ vysvětluje Martina Johnová. Příznivci vodní rekultivace argumentují i zadržováním vody v krajině. „Dnes ale už víme, že vodu lépe zadržují drobnější vodní plochy, mokřady a podobně,“ dodává Martina. Kurátorky upozorňují, že při současných rekultivacích jde často o stejný technický a antropocentrický přístup ke krajině, který vedl k rozsáhlé těžbě. Spolu s umělci a umělkyněmi se tak snaží objevovat i jiné pohledy, kde budou stejně důležitými hráči třeba další zvířecí nebo rostlinné druhy a krajina samotná.

„Je zajímavé podívat se i na to, kdo určuje podobu rekultivací,“ upozorňuje Remešová. „Je běžné, že těžební koncerny, které mají ze zákona povinnost vkládat peníze do rekultivačních fondů, pak zakládají rekultivační firmy a peníze z těch fondů znovu vybírají.“ O podobě rekultivací také neprobíhá v Severočeském kraji skoro žádná debata, rozhoduje především stát prostřednictvím státních podniků. I v tom vidí Johnová s Remešovou paralelu s minulostí. Rozproudit společenskou debatu je tak jedním z cílů výstavy Poslední den stvoření.

Kde se vzaly naše představy o tom, jak má vypadat krásná krajina? Jaké způsoby rekultivace existují a stane se ze severních Čech vyhledávaná turistická destinace? Poslechněte si rozhovor v magazínu Spot.

Spustit audio