„Naše schopnost neodpouštět je naprosto fascinující,“ říká o české společnosti analytik Josef Šlerka

Existují v Česku nezávislá média?

Ta nezávislost, jak ji vnímáme my, znamená, aby novináři nepsali o oblastech, kde má investiční zájem jejich vlastník. Bohužel, když se dnes podíváme na skladbu vlastníků médií, tak je to čím dál obtížnější. Protože ve chvíli, kdy si velcí hráči skoupili média, tak by například autoři regionálních deníků nemohli psát nikdy o prodeji léků. To je první linie. Druhou linií je, že by novináři měli vykazovat nějakou kvalitu té žurnalistiky. A tu by měli vykazovat bez ohledu na to, jestli médium, pro které pracují, vlastní nebo nevlastní nějaká velká firma. Dnes jsme ale bohužel svědky toho, že se žurnalistika zplošťuje pod tlakem obchodního modelu, který nás nutí k rychlé, povrchní a epizodické formě žurnalistiky. 

To je teorie. Neodpověděl jste mi ale, jestli u nás nějací nezávislí novináři jsou...

Já si myslím, že v tomto ohledu u nás pořád nezávislá média jsou. Česká republika je na tom v žebříčku indexu svobody tisku ještě relativně dobře. To znamená, že právní a společenské prostředí k vytváření nezávislé žurnalistiky tu existuje.

Přes čáru se Šlerkou, Křečkem a Charvátem: Normalizuje se v české politice extremismus?

• Upravit
• Smazat

Členové hnutí Slušní lidé nedávno vtrhli na jeviště brněnského Divadla Husa na provázku. Protestovali proti inscenaci Naše násilí a vaše násilí, která je podle mnohých urážlivá. Při hře dupali, hvízdali, házeli na jeviště zmačkané vstupenky a bránili hercům v další produkci. Normalizuje se v Česku extremismus? A jak moc proniká do politiky? Do pořadu Přes čáru přišli politolog Jan Charvát, datový analytik Josef Šlerka a odborník na politickou komunikaci Jan Křeček.

Ohrožuje někdo v Česku nezávislost veřejnoprávních médií?

Já si myslím, že veřejnoprávní média ohrožuje především krátkozrakost politiků. Bylo by teď jednoduché mluvit o zlém úmyslu. Bylo by možné mluvit o tom, kdo se s kým stýká a jak kteří politici volají do redakcí. To bude vždycky. Politici se budou vždycky snažit ovlivnit chod veřejnoprávních médií. Ale to, co je obrovským nepřítelem, je nenaplňování principu fungování mediálních rad. Rady, které měly být původně zástupci širší občanské společnosti, jsou ve skutečnosti politickými orgány. Rozhodují způsobem, který je neuvěřitelně krátkozraký. Orientují se jen na své nejbližší okolí. Problém je, když vytvoříte atmosféru, která vede k autocenzuře. Takže myslím, že největším problémem veřejnoprávních médií je určitá malost, která se objevuje v rozhodování o nich.

Jaká je největší nemoc české společnosti?

Já si myslím, že to je nedostatek velkorysosti. Jsme společnost, která nezapomíná a která všechny své křivdy, jež si odžila, připomíná. Hodně tomu prospívá internet. Co se týče paměti, tak ta je docela milosrdnou záležitostí. Ale když máte k dispozici archiv, tak něco vždycky vyhrabete na každého. A naše schopnost neodpouštět je naprosto fascinující. Myslím si, že to je jeden z největších problémů, které ta společnost v duševní rovině má.

Je to znak českého národa, nebo mluvíte i o jiných národech?

Myslím si, že v tuto chvíli je to extrémně náš problém.