Přes čáru se Šlerkou, Křečkem a Charvátem: Normalizuje se v české politice extremismus?

„Dlouhodobě vidíme určitou míru hrubnutí a vyšší míru agresivity, minimálně verbální. Pokud bychom se měli bavit o fyzickém násilí, to zatím vidíme naštěstí poměrně málo,“ hodnotí současnou situaci Jan Charvát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Ve druhém čtvrtletí loňského roku zahrnulo Ministerstvo vnitra Slušné lidi do zprávy o extremismu. Do sdružení řadí i lidi s neonacistickou nebo chuligánskou minulostí. Hnutí kvůli tomu na ministerstvo podalo žalobu. Vedoucí Studia nových médií na Karlově univerzitě Josef Šlerka analyzoval profil fanoušků jejich facebookové stránky. Zajímalo ho, které další oblíbené stránky fanoušci Slušných lidí mají. „Není tam žádná výrazně pravicová nebo levicová orientace. To, co ty lidi spojuje, je do určité míry naštvanost, nespokojenost.“

Analýza ukazuje, že nejde o jednolitý názorový proud, ale o směs lidí s různými zájmy. Mísí se tam fanoušci antiislámských hnutí, Holešovské výzvy, fotbalových klubů i brněnské ODS. „Je tam sice jádro, ve kterém bychom preference směrem k neonacismu nebo chuligánství našli, ale není to celkový obraz. Kdybychom to redukovali pouze na toto označení, tak bychom lhali,“ dodává Šlerka.

Pravicový extremismus. A co ten levicový?

„Raději než extremismus bych používal pojem pravicový populismus. To je něco, co staví většinu proti menšinám a co rezonuje na národ a tradiční hodnoty. Pravicový populismus neodpovídá klasické roli politické komunikace, kde jednotlivé skupiny prosazují své zájmy, které se v diskuzi tříbí. Populistům nejde o diskuzi, ti přicházejí s ráznými řešeními. To je vcelku novinka, o které mluvíme v souvislosti s takzvaně třetím věkem politické komunikace. S nástupem sociálních sítí se to ještě zmnožuje,“ míní Jan Křeček, který na Univerzitě Karlově vyučuje politickou komunikaci.

Radikálové z hnutí Slušní lidé narušili v sobotu představení v brněnském Divadle Husa na provázku|foto: ČTK

Populismus Křeček přiřazuje zejména k pravicové politické scéně. „V politické teorii se říká, že populismus byl historicky spíše levicovou doménou. Okolo osmdesátých až devadesátých let se to na Západě začalo převracet a dnes je populismus brán jako typicky pravičácký fenomén.“

S tím úplně nesouhlasí Jan Charvát. „V současné době v českém prostředí levicový populismus do jisté míry existuje. Je ale pravda, že ho vidíme mnohem méně než to, čemu jsme si navykli říkat pravicový populismus. Ve skutečnosti ale do té kategorie pravicového populismu zařazujeme dnes i řadu skupin, která začínala svou trajektorii na levici.“

My, Češi

Extrémisté a populisté se nejčastěji zaštiťují atributy, jako jsou tradiční hodnoty, případně vlastenectví. „První populistické strany vznikaly ve Skandinávii a věnovaly se otázce daní. To na chvíli zafungovalo, pak to ale rychle vymizelo. Strany, které se nakonec rozšířily do Evropy, nakonec zjistily, že tématem, které drží a které lidé chtějí slyšet, je bezpečí,“ popisuje rétoriku populistických stran Charvát. „Okolo něj v podstatě vybudovaly celou svoji agendu. Ohrožují vás cizinci, ohrožují vás komunisté, ohrožují vás narkomani. Tomu je zapotřebí učinit přítrž. Silou. Jinak to nejde.“

„Já bych ještě zmínil důraz na slovíčko naše,“ všímá si Josef Šlerka. „Naše kultura. Naše bezpečí. Faktem je, že v tom liberálně demokratickém diskurzu od roku 1989 nebyl vybudován silný narativ liberální demokracie, co znamená to ‚my‘. Do budování kolektivní identity se umožnilo vstoupit právě populistickým hnutím. Podívejte se, jakým způsobem reagovalo Norsko na Breivika. My Norové jsme takoví, že si nenecháme vnutit Breivikem nějakou reakci, která je nenorská. Tohle je sebevědomé rozhodnutí kolektivního vědomí sebe sama. To je v českém prostředí narušené. Přitom identifikovat se s něčím, co nás přesahuje, patří k potřebám lidí. Dokud nebude schopná mainstreamová nebo liberální část postavit alternativní narativ, tak ta díra na trhu prostě pořád bude.“

Koketování s extrémní pozicí jsme podle Šlerky v posledních čtyřech letech viděli u tradičních stran několikrát. Politici se tak snažili zalíbit lidem, kteří sympatizují se sdruženími, která vidí řešení mimo ústavní pořádek. „Vzpomeňme si například na Petra Fialu, který se nechal vyfotit u ostnatého drátu v Maďarsku. Ukázalo se ale, že tahle koketérie napřímo u klasických subjektů vyvolává až tak silný odpor, že se z toho stáhly.“