Násilník může vypadat jako já nebo vy. Případ P. Diddyho připomíná rozšířenost domácího násilí

„Většina lidí si neuvědomuje, že je součástí domácího násilí, a spousta lidí si to nechce připustit. Když někdo přijde s tím, že zažívá násilí doma, první reakce bývá: takový sympaťák, to není možné. Ale právě tím obětem podkopáváme nohy a ruce,“ říká Michaela Studená z iniciativy Pod svícnem, která pomáhá obětem domácího násilí a šíří osvětu o tom, jak poznat varovné signály a kde hledat pomoc.

Zvenčí může násilný vztah působit jako něco, z čeho „stačí odejít“. Podle Studené je to ale ve skutečnosti daleko složitější. „Dveře mohou být fyzicky odemčené, ale v hlavě oběti zůstávají zamčené. Ten, kdo zažívá domácí násilí, často věří, že chyba je v něm, že si to zaslouží,“ dodává. Násilníci často používají sofistikované strategie psychické manipulace – od gaslightingu přes finanční závislost až po hrozby nebo sliby. V takovém prostředí se pocit viny a bezmoci stávají hlavními nástroji kontroly.

Čtěte také

Diddyho arogance ho dostala až sem, nikdo se mu neodvážil postavit, říká atlantský novinář A. R. Shaw

S tím souvisí i hluboce zakořeněné stereotypy o tom, kdo může být pachatelem nebo cílem domácího násilí. Ve společnosti stále přetrvává mýtus, že násilníka poznáme na první pohled – že je agresivní, výbušný nebo jinak „podezřelý“. „Násilník může vypadat stejně jako já nebo vy. A stejně tak oběť. My se jako společnost neustále snažíme racionalizovat domácí násilí, protože máme pocit, že akce vyvolává reakci. Ale domácí násilí racionální není. Ten pachatel nehledá důvody, hledá záminky,“ zdůrazňuje Studená.

Jak na oběti dopadá relativizace násilí ze strany okolí či obhajoby? Proč se přeživší často ozývají až s odstupem několika let? A pomáhá případům medializace? Poslechněte si nový díl podcastu Vlna.