Nedbalý whistleblowing WikiLeaks může zabíjet

03679049.jpeg
Audio svět na jednom místě Audio svět na jednom místě 03679049.jpeg

V říjnu uplyne 10 let od spuštění whistleblowerského webu WikiLeaks. Spolu s vášnivou debatou okolo nedávno publikovaných e-mailů z interní komunikace Národního demokratického výboru je tak ideální doba pro to, zhodnotit, jak si WikiLeaks stojí v dnešním světě. Ten je totiž od reality roku 2006 dost odlišný a image WikiLeaks jako majáku nekompromisního boje za demokracii není bez trhlin.

Nechme stranou otázku, čí zájmy stojí za únikem demokratických e-mailů, protože vykreslit situaci v celé složitosti by vydalo daleko nad rozsah této rubriky, raději si proto dovolím malou rekapitulaci. Zakladatel WikiLeaks Julian Assange se už pátým rokem skrývá před (podle něj) zpolitizovaným obviněním ze znásilnění na ekvádorské ambasádě v Londýně a před dvěma měsíci měl premiéru dokument Risk Laury Poitras, jehož je hlavním aktérem. A WikiLeaks samotné? Balík demokratických e-mailů byl prvním opravdu třaskavým materiálem od roku 2012. Po letech, během nichž publikoval tajné dokumenty z věznice Guantanámo nebo přivedl do světla mezinárodních reflektorů Chelsea Manning, server citelně zpomaluje.

Čtěte také

Bylo to ale právě 19 252 zpráv, které znovu vyvolaly debatu o způsobu, jakým WikiLeaks se získanými materiály nakládá. Whistleblower Edward Snowden to komentoval na Twitteru takto: „Demokratizace informací nikdy nebyla důležitější a WikiLeaks jí hodně napomáhají. Ale jejich nelibost vůči zdrženlivé kurátorské práci je chybná.“ Naráží tak na to, že e-maily z demokratického Národního výboru obsahují nedůležitou soukromou konverzaci, osobní čísla sociálního zabezpečení nebo údaje o kreditních kartách. Jen pár dní před publikováním konverzací demokratů se navíc WikiLeaks povedlo něco podobného, a to když se ukázalo, že v balíku s korespondencí turecké vlády jsou i údaje obyčejných lidí. Magazín Wired tak třeba odmítl odkaz na něj vůbec zveřejnit, protože podle jeho redaktorů potenciálně ohrožuje miliony nevinných lidí, a zejména milion tureckých žen.

Při pohledu do historie je těžké nedat kritikům za pravdu – server i v minulosti totiž často ohrožoval životy lidí i zcela bezprostředně, třeba když mimochodem zveřejnil identity amerických informátorů v Afghánistánu. Odborník na whistleblowing, novinář Glenn Greenwald, to pro magazín Slate okomentoval: „WikiLeaks jsem často bránil, (...) ale Julianu Assangovi už řeči o jakékoli redakční práci nevěřím.“

03679050.jpeg

Jestli jsou, tak jako se domnívají někteří komentátoři, za nepečlivou prací WikiLeaks politické motivy, není snadné říct. Vodítko k poměrům uvnitř organizace ale nabízí pět let stará kauza, během které byli interní zaměstnanci nuceni podepsat extrémně přísnou dohodu o mlčenlivosti. Tehdejší spolupracovník WikiLeaks James Ball to i přes silný psychický nátlak odmítl a pro The Guardian popsal, že dohoda byla řádově přísnější než jiné podobné dokumenty běžných mediálních institucí. Podle Balla navíc byl jemu předložený dokument antedatovaný do doby, kdy bylo zveřejňování informací o práci WikiLeaks součástí firemní PR strategie – což může naznačovat, že si Julian Assange chtěl vytvořit páku pro zpětné potrestání neposlušných zaměstnanců.

„WikiLeaks nemají demokratickou kontrolu (...) a v takových podmínkách je umlčování disentních názorů nejen ironické, ale hlavně nebezpečné,“ napsal v roce 2011 Ball. Jestli WikiLeaks podobné dohody používají i dnes, samozřejmě nevíme. Spolu s excesy při redakční práci s publikovanými materiály se ale obrázek Assangova projektu jako výspy upřímného whistleblowingu bortí. Když si totiž organizace zaštiťující se radikální otevřeností nechává podepisovat dohody o mlčenlivosti, měli bychom zpozornět. Protože jedno je jasné: whistleblowing je potřebná a chvályhodná aktivita, když ale ničí životy nevinných, musí se říct dost.