Nejlepší české básně 2017 jsou o smrti, o Bohu a salámu gothaj. Probrali jsme je v Liberatuře

„Jedna báseň se vybírá špatně, ale z těch, které nás nejvíce oslovily, je sekvence básní Antonína Přidala,“ říká na úvod Fischerová, když se ptáme, které loňské verše nemůže dostat z hlavy. Antonín Přidal poslal básně do časopisu Kontexty, chvíli poté zemřel. Všechny čtyři jeho texty řešily smrt. Ostatně i v dalších textech v letošní ročence se zjevují kostlivci nebo se náhle umírá v supermarketu, z čehož vzniká neřešitelný konzumentský problém. Umrlec u pokladny, a teď co dělat s jeho již zaplaceným nákupem? Na dně košíku čeká jako prsten moci půl kila gothaje. Civilní protipól Linhartova supermarketu najdete v básni Ondřeje Hložka: „Našel jsem tě / Pane, / v těch koncích, / kdy se ulice zalomila. / Tak krásně jsme si / zbyli.“

Sylva Fischerová vyzdvihla i neuvěřitelně imaginativní básně Ladislava Selepka, lesní verše Jitky Srbové, které jsme už před časem představovali ve studiu, nebo texty Ondřeje Buddeuse, které by mohly bavit hlavně mladší čtenáře unavené všudypřítomným marketingovým ptydepe. Jeho experimentální Zóna působí jako koláž vracející vyprázdněným frázím nový život a překvapivé konotace.

Poslechněte si poslední Liberaturu se Sylvou Fischerovou a dozvíte se také, jaká kritéria si spolu s kolegou Janem Šulcem stanovili pro výběr toho nejlepšího z domácí poezie.