Nestihla jsem spát. Ženy pražských ulic vypráví svoje příběhy v nové knize Jako doma

„Každý den se něco děje: musí se sehnat jídlo, najít kamaráda, pokusit se začít znovu, navštívit dítě v dětském domově, znovu sehnat jídlo, sehnat nocleh, sehnat telefon, utíkat do práce, utíkat do druhé, snažit se zůstat v bezpečí a při tom všem si zachovat hrdost,“ otevírá v knize téma zvláštního druhu všednosti autor a sociální pracovník Rad Bandit. Ženy bez domova ale hluboko uvnitř trápí mnohem víc než nedostatek potravin a nejisté bydlení. Setkávají se s homofobií, násilím, šovinismem, a hlavně malým zájmem společnosti vytvořit pro ně důstojné podmínky nevyvolávající traumata a stres.

V úvodu knihy Bandit upozorňuje na univerzální používání slova bezdomovec v mužském rodě. Čtvrtinu lidí na ulici sice tvoří ženy, ale v noclehárnách jich najdeme minimum. „Služby nejsou vybaveny na to, aby se šily ženám přímo na míru, a ony tam neradi chodí. Zařízení typu Naděje nebo Armáda spásy jsou dominována muži. Pro bezdomovkyně, které se s nějakou formou sexismu setkaly nebo zažily násilí, je to odrazující, byť přijdou třeba jen s žádostí o jídlo nebo oblečení,“ vysvětluje Bandit. Organizace si snižující se počty klientek potom mylně vysvětlují jako nezájem.

Místo na DAMU na ulici

Nezaměstnanost se pojí s dalším falešným dojmem o ženách bez stálého domova. „Já jsem teda dělala servírku hodně dlouho, ale na to už jsem stará hodně. Hlavně přetěžujou, jak jsem dělala v těch hernách, tak jsem dělala dvacet pět dvanáctek za měsíc,“ rozepisuje se Dana o svých pracovních zkušenostech. „Jsem právě brala ty drogy, protože jsem to nestihla udýchat a nestihla jsem spát,“ dodává záhy a v dalším odstavci přiznává, že má střední školu s maturitou, ale vždycky si přála jít na DAMU. Jenže ji odrazovala rodina. Matka ji v sedmnácti letech poslala poprvé na ulici jako prostitutku. „Jsem měla pořád málo peněz, jsem měla dvě děti a byli jsme chudý, že jo. Říkala máma, seš hezká a chlapi to vědí, tak mi brala polovinu peněz.“

|foto: Láďa Bruštík

Texty Naděje na druhém břehu jsou zčásti observace autora, zčásti needitované zápisky jedenácti žen bez domova. Vše doplňují snímky, které samy o svých životech pořídily. Možnost trvale zaznamenat, co se kolem nich děje, byl pro většinu z nich jedním z hlavních motivů, proč se výzkumu zúčastnit. „Moc ráda fotím a jednou si chci našetřit na vlastní fotoaparát. Byla to zábava. Fotila jsem, co se dalo. Poslední snímky jsem udělala dva roky zpátky před Vánoci a tam mám i oslíka. Ještě nevím, jestli se dostal do knížky, musím se přesvědčit,“ vypočítává žena s přezdívkou babička Růžovka.

Neprobádané téma

„Jako doma jsme založili v roce 2012. Od té doby spolupracujeme s asi padesáti klientkami, které dostaly odvahu mluvit do médií, píšou vlastní články, vlastní zin, připravují divadelní představení nebo vaří v rámci projektu Kuchařky bez domova. V lednu otevřeme i vlastní veganské bistro,“ popisuje Bandit. Babička Růžovka hraje s Jako doma divadlo. Jiné ženy bez domova v pražském projektu Metráž zase šijí, děrují a lepí bižuterii ze zbytkové kůže. Jejich šperky jsou velkým hitem na pražských fashion marketech. Další ženy dělají průvodkyně po hlavním městě v sociálním podniku Pragulic.

|foto: Láďa Bruštík

Organizace Jako doma si za čtyři roky existence dokázala vybudovat jméno i platformu pro další aktivity. Bandit vidí její úspěch hlavně v silném a dosud neprobádaném tématu. „V té době se feminismus u nás zabýval slaďováním pozice českých žen v byznyse nebo fenoménem skleněného stropu. Jenže to se chudých žen netýká. My jsme přišli s něčím, co zaujalo nejen média a samotné ženy, ale také ostatní neziskovky, které pracují s podobnými skupinami, například Rozkoš bez rizika,“ říká autor.