O smrti syna: Pomohlo mi slyšet, že nejsem blázen a že myslet na sebevraždu je úplně OK
„Byla jsem na sebe strašně přísná, pořád jsem se kontrolovala a trvalo víc než tři měsíce, než jsem se po ztrátě zhroutila,“ říká Zuzka, které těsně před porodem náhle a bez lékaři stanovené příčiny zemřel syn. „Nikdy mě nenapadlo, že se něco takového může stát, je to šok a nezměrná bolest, která nejde popsat,“ říká.
„Jde o to, to přežít. Což není málo, protože jsou lidi, kteří to nezvládnou. I já jsem na porodním sále měla pocit, že mi pukne srdce, že tohle prostě nepřežiju,“ vzpomíná na porod mrtvého miminka, který se odehrál před šesti lety. „A pak přichází balík toho, jak to řešit s okolím. Co rodina, co nejbližší známí, mluví se o tom totiž strašně málo.“
Čtěte také
„Měla jsem pořád pocit, že to nezvládám, že už bych se měla dát do kupy. Ale na to není žádný recept a trvá to tak dlouho, jak by mělo. Co mi opravdu pomohlo, když mi první psychiatr řekl, že nejsem blázen a že projevy, které cítím, třeba intenzivní myšlenky na sebevraždu, jsou úplně normální projevy člověka, který přišel o dítě,“ vzpomíná Zuzka na dobu, kdy hledala cestu, jak ztrátu syna zpracovat.
„Pomohly mi příběhy dalších rodičů po ztrátě,“ říká Zuzka v rozhovoru. Jak se se synem dokázala rozloučit? Poslechněte si Houpačky a sledujte je taky na Instagramu.
Poslechněte si taky podcastovou sérii Jiné stavy, kde jsme se potratům věnovali v díle s názvem Věděla jsem, že jestli ho pochovám, pukne mi srdce, říká Zuzka o porodu mrtvého syna.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
