Ombudsman Křeček je tragédie, ale pád demokracie nezpůsobí. Umíráček jí totiž zvoní i bez něj

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Stanislav Křeček

V liberálních kruzích se po zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem objevila řada emocionálních a šokovaných reakcí spojených s obavami o stav české demokracie. Křečkova volba je sice na rovině individuálních osudů tragédií pro zranitelné skupiny občanů ochraňované jeho předchůdkyní Šabatovou, ale k pádu liberálního polistopadového řádu už moc přispívat nemusí. Ten je totiž v kómatu už léta a politici Křečkova typu u nás už dávno nejsou šokující výjimkou, ale smutnou normou.

Když se v médiích objevily první zprávy o zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem, nevyvolaly ve mně skoro žádné emoce. Existenci nekompetentního osmdesátníka s rasistickými názory ve vysoké veřejné funkci už totiž v podmínkách současného Česka vnímám spíš jako běžný standard než věc stojící za komentář. Jenže sociální sítě rychle zaplavily zklamané a šokované reakce mnoha lidí z liberální části společnosti, pro které je Křečkova volba velkým symbolem prohry a signálem demokratického deficitu. Na relativní rovině skutečně jde o otřesnou událost vybízející k oprávněným protestům, vzteku a smutku, ale ze širší perspektivy nemá smysl se zrovna kvůli tomuto pánovi tolik rozčilovat – je to totiž jen kapka v širokém moři událostí, které Česko posouvají k autoritářství a nedemokratickému společenskému systému.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Je skutečně alarmující, že Křečkovo úřadování může potenciálně vést ke spoustě lidského utrpení a bolesti, kterým dokázala ze všech sil čelit Anna Šabatová. Ta se mimo jiné postavila za romské rodiny neschopné najít bydlení kvůli rasistickým předsudkům majitelů bytů nebo dostala z detencí vážně nemocné uprchlické děti, které tam současný režim protiprávně a s cílenou krutostí věznil. Úřad ombudsmana byl pro tyto a další zranitelné skupiny často poslední nadějí na udržení důstojnosti, či dokonce prosté fyzické existence. Vzhledem k názorům a údajně slabému pracovnímu nasazení Stanislava Křečka si lze jen těžko představit, že by se za ně nový ombudsman dokázal v takové míře postavit, a naopak jim může spíš škodit. Jakkoliv se to tak na první pohled nezdá, Křeček bude mít v rukou lidské životy.

Demonstrace neonacistů v Novém Bydžově

Vnímat volbu ombudsmana jako zásadní akt v boji o udržení české liberální demokracie je ale přehnané. Ne že by to nebyla důležitá událost, ale naše země už se ocitla v takové fázi propadu do zahnilé náruče autoritářství a zakukleného fašismu, že by ji prostřednictvím úřadu ombudsmana nezachránili ani Kristus s Havlem dohromady. Kritici varující před hrozícím polským či maďarským scénářem trochu zavírají oči před skutečností, že už v této fázi téměř jsme. Česko se na šikmé ploše ocitlo definitivně nejpozději kolem roku 2013 v souvislosti s prezidentskou volbou Miloše Zemana a fiaskem Nečasovy vlády. Teď už se nacházíme v situaci, kdy se v politice i veřejném diskurzu zcela normalizovala rasová a třídní nenávist, veřejnoprávní média se dusí pod politickou kontrolou a kromě Pirátů už takřka neexistuje relevantní demokratická politická opozice. Nad tím vším se pak tyčí skutečnost, že si zemi prakticky rozparcelovali oligarchové sedící i v premiérském křesle, a země se tak ocitá ve stavu označovaném jako tzv. state capture, tj. situaci, kdy zájmy soukromého kapitálu zcela ovládnou rozhodovací kapacity státu. Namlouvat si, že nám ještě zbývá dost prostoru k pádu na úroveň Kaczyńského či Orbánova dvorečku, by bylo přinejmenším bláhové.

Je správné se chvíli rozčilovat nad Křečkem, ale neměli bychom tím trávit zbytečně mnoho času. Vedle dílčích projevů demokratického kolapsu je dobré vnímat také širší perspektivu, nezavírat oči před nepříjemnými fakty a podnikat věci, které jsou v současné situaci nejúčinnější reálnou pomocí. Bránit zranitelné skupiny obyvatel, které ve státních institucích nachází stále méně zastání, vnímat aktivisty, novináře a demokratické politiky jako právem ohroženou skupinu obyvatel, odhalovat a pojmenovávat existující mocenské struktury a vytvářet k nim demokratické občanské alternativy. Pomůže to víc než zoufalství nad nečekaným štěstím zatrpklého penzisty Křečka.

Je volba Stanislava Křečka ombudsmanem skutečně takovou tragédií, jak by se mohlo zdát z reakcí na sociálních sítích? A nakolik ji musíme vnímat v celkovém kontextu vývoje demokracie v Česku? Poslechněte si komentář editora webu Heroine.cz Matouše Hrdiny.