Ombudsman Křeček je tragédie, ale pád demokracie nezpůsobí. Umíráček jí totiž zvoní i bez něj

Když se v médiích objevily první zprávy o zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem, nevyvolaly ve mně skoro žádné emoce. Existenci nekompetentního osmdesátníka s rasistickými názory ve vysoké veřejné funkci už totiž v podmínkách současného Česka vnímám spíš jako běžný standard než věc stojící za komentář. Jenže sociální sítě rychle zaplavily zklamané a šokované reakce mnoha lidí z liberální části společnosti, pro které je Křečkova volba velkým symbolem prohry a signálem demokratického deficitu. Na relativní rovině skutečně jde o otřesnou událost vybízející k oprávněným protestům, vzteku a smutku, ale ze širší perspektivy nemá smysl se zrovna kvůli tomuto pánovi tolik rozčilovat – je to totiž jen kapka v širokém moři událostí, které Česko posouvají k autoritářství a nedemokratickému společenskému systému.

Je skutečně alarmující, že Křečkovo úřadování může potenciálně vést ke spoustě lidského utrpení a bolesti, kterým dokázala ze všech sil čelit Anna Šabatová. Ta se mimo jiné postavila za romské rodiny neschopné najít bydlení kvůli rasistickým předsudkům majitelů bytů nebo dostala z detencí vážně nemocné uprchlické děti, které tam současný režim protiprávně a s cílenou krutostí věznil. Úřad ombudsmana byl pro tyto a další zranitelné skupiny často poslední nadějí na udržení důstojnosti, či dokonce prosté fyzické existence. Vzhledem k názorům a údajně slabému pracovnímu nasazení Stanislava Křečka si lze jen těžko představit, že by se za ně nový ombudsman dokázal v takové míře postavit, a naopak jim může spíš škodit. Jakkoliv se to tak na první pohled nezdá, Křeček bude mít v rukou lidské životy.

Demonstrace neonacistů v Novém Bydžově|foto: Filip Jandourek

Vnímat volbu ombudsmana jako zásadní akt v boji o udržení české liberální demokracie je ale přehnané. Ne že by to nebyla důležitá událost, ale naše země už se ocitla v takové fázi propadu do zahnilé náruče autoritářství a zakukleného fašismu, že by ji prostřednictvím úřadu ombudsmana nezachránili ani Kristus s Havlem dohromady. Kritici varující před hrozícím polským či maďarským scénářem trochu zavírají oči před skutečností, že už v této fázi téměř jsme. Česko se na šikmé ploše ocitlo definitivně nejpozději kolem roku 2013 v souvislosti s prezidentskou volbou Miloše Zemana a fiaskem Nečasovy vlády. Teď už se nacházíme v situaci, kdy se v politice i veřejném diskurzu zcela normalizovala rasová a třídní nenávist, veřejnoprávní média se dusí pod politickou kontrolou a kromě Pirátů už takřka neexistuje relevantní demokratická politická opozice. Nad tím vším se pak tyčí skutečnost, že si zemi prakticky rozparcelovali oligarchové sedící i v premiérském křesle, a země se tak ocitá ve stavu označovaném jako tzv. state capture, tj. situaci, kdy zájmy soukromého kapitálu zcela ovládnou rozhodovací kapacity státu. Namlouvat si, že nám ještě zbývá dost prostoru k pádu na úroveň Kaczyńského či Orbánova dvorečku, by bylo přinejmenším bláhové.

Čtěte také

Polští konzervativci bojují proti sexuální výchově. Hrozí stejný scénář i v Česku?

Je správné se chvíli rozčilovat nad Křečkem, ale neměli bychom tím trávit zbytečně mnoho času. Vedle dílčích projevů demokratického kolapsu je dobré vnímat také širší perspektivu, nezavírat oči před nepříjemnými fakty a podnikat věci, které jsou v současné situaci nejúčinnější reálnou pomocí. Bránit zranitelné skupiny obyvatel, které ve státních institucích nachází stále méně zastání, vnímat aktivisty, novináře a demokratické politiky jako právem ohroženou skupinu obyvatel, odhalovat a pojmenovávat existující mocenské struktury a vytvářet k nim demokratické občanské alternativy. Pomůže to víc než zoufalství nad nečekaným štěstím zatrpklého penzisty Křečka.