Párkrát se mi povedlo podat někomu ruku, ale pak mi bylo hrozně špatně. Pořád hledám bezpečný plán B
„Když mě vedli na OSPOD, mluvili o mně, že jsem chyba v systému. Že jsem dokázala tak dlouho žít v silně devastujícím prostředí a nikdo si toho nevšiml. Ale já vím, že já nejsem ta chyba v systému, ale že ten systém má chyby. Hrozně bych chtěla, aby mě měl někdo rád. Ale vím, že mě nikdo rád nemůže, protože nemám ráda sebe,“ říká Dita v podcastu Slušný vychování.
Dita spolu s malým bráškou roky přihlížela vážnému domácímu násilí mezi rodiči. Zhruba od první třídy, ruku v ruce s tím, jak eskalovala situace mezi dospělými, začala být bitá i sama Dita. Mlácení bylo časté a brutální a jak Dita říká, nedávalo smysl. Rizikové situace nešly předvídat a nešlo se jim vyhnout. Jednou čekal sedmiletou holku výprask za vylité mléko, podruhé se nestalo nic.
„Na střední škole jsem už nevěděla, jak se z toho prostředí dostat. Na jeden předmět jsme měli hrozně hodného profesora. Když jsme psali testy, kroužkovala jsem v zadání slova, aby to dalo nějakou větu. Nejčastěji jsem kroužkovala ´Můžu s vámi mluvit?´, nebo že potřebuju pomoct,“ vzpomíná Dita.
Čtěte také
Vlivem hlubokých traumat, která jí v dětství způsobili její nejbližší, nesnese lidský kontakt. Neobjímá se, nedotýká, nehladí – nikdy, nikoho. „Párkrát se mi podařilo podat někomu ruku, ale pak mi bylo strašně špatně, měla jsem panické záchvaty a měla jsem chuť si tu ruku uříznout. Bušilo mi srdce, bylo mi na zvracení,“ říká Dita.
„Strašně moc se nenávidím. Všechno, co udělám, je špatně. Kdykoli udělám sebemenší chybu, zhroutím se. Kdekoli jsem, necítím se v bezpečí, ať jsem s nejlepší kamarádkou nebo sama v kavárně. Cítím se v ohrožení. Vím přesně, kam si sednout abychom mohla co nejrychleji utéct, abych nebyla moc vidět. Pořád funguju na 150 procent a hledám plány B a bezpečnější cesty k tomu, abych si mohla nakoupit.“
Pomohly Ditě hospitalizace na psychiatrii nebo pobyt v Klokánku? Kdo jsou dneska její nejbližší a co by ráda měla nebo dělala? Poslechněte si Slušný vychování.
Související
-
Přála bych vám vidět, co všechno rodiče považují za přiměřený trest a základ slušného vychování
„Násilí je návykové. Rodiče ho používají, když jsou frustrovaní, bezmocní. A když dítě uhodí, uleví se jim,“ říká Petra Wünschová v prvním díle série Slušný vychování.
-
Táta řval, že jsem blbá, ošklivá, neschopná. Radši bych facku, než ta slova
„Od raného dětství na mě řval. Řval, že jsem ošklivá, tlustá, blbá, že nic nedotáhnu do konce.“ Ve druhém díle série Slušný vychování vzpomíná Kateřina na svého otce.
-
Maminka mi říkala, že jsem pokažená a rozbitá, vzpomíná Zdeňka Šíp Staňková
„Často se objevuje to, že odpíráme lásku dětem za trest,“ říká Zdeňka, autorka projektu Děti jsou taky lidi v doprovodném rozhovoru podcastové série Slušný vychování.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
