Párkrát se mi povedlo podat někomu ruku, ale pak mi bylo hrozně špatně. Pořád hledám bezpečný plán B

Dita spolu s malým bráškou roky přihlížela vážnému domácímu násilí mezi rodiči. Zhruba od první třídy, ruku v ruce s tím, jak eskalovala situace mezi dospělými, začala být bitá i sama Dita. Mlácení bylo časté a brutální a jak Dita říká, nedávalo smysl. Rizikové situace nešly předvídat a nešlo se jim vyhnout. Jednou čekal sedmiletou holku výprask za vylité mléko, podruhé se nestalo nic.

„Na střední škole jsem už nevěděla, jak se z toho prostředí dostat. Na jeden předmět jsme měli hrozně hodného profesora. Když jsme psali testy, kroužkovala jsem v zadání slova, aby to dalo nějakou větu. Nejčastěji jsem kroužkovala ´Můžu s vámi mluvit?´, nebo že potřebuju pomoct,“ vzpomíná Dita.

Čtěte také

Výchovné facky bohužel tolerujeme a oceňujeme, říká autorka Slušnýho vychování

Vlivem hlubokých traumat, která jí v dětství způsobili její nejbližší, nesnese lidský kontakt. Neobjímá se, nedotýká, nehladí – nikdy, nikoho. „Párkrát se mi podařilo podat někomu ruku, ale pak mi bylo strašně špatně, měla jsem panické záchvaty a měla jsem chuť si tu ruku uříznout. Bušilo mi srdce, bylo mi na zvracení,“ říká Dita.

„Strašně moc se nenávidím. Všechno, co udělám, je špatně. Kdykoli udělám sebemenší chybu, zhroutím se. Kdekoli jsem, necítím se v bezpečí, ať jsem s nejlepší kamarádkou nebo sama v kavárně. Cítím se v ohrožení. Vím přesně, kam si sednout abychom mohla co nejrychleji utéct, abych nebyla moc vidět. Pořád funguju na 150 procent a hledám plány B a bezpečnější cesty k tomu, abych si mohla nakoupit.“

Pomohly Ditě hospitalizace na psychiatrii nebo pobyt v Klokánku? Kdo jsou dneska její nejbližší a co by ráda měla nebo dělala? Poslechněte si Slušný vychování.