„Pochlap se, kluci nebrečí!“ Jak dnešní muži uvažují o toxické maskulinitě?

Muž - box
Muž - box

„Když někteří lidé zaslechnou pojem toxická maskulinita, mají pocit, že je to anti-mužský termín,“ napsala nedávno na Twitter kanadská spisovatelka Amanda Jette Knox. „Tak to ale není. Znamená to neříkat mužům, že musí potlačovat emoce a být dominantními samci, aby byli považováni za pravé muže.“ Maskulinita je podle ní naopak pro-mužský termín, má v nich ale vzbuzovat i představu citlivosti a ochoty k novému promýšlení „starých“ pojmů.

Představy o tom, jak by se měl chovat takzvaně pravý chlap, se ve společnosti různí. Toxická maskulinita popisuje agresivního, za všech okolností dominantního a houževnatého muže, který považuje ženy za méněcenné. A nejen ženy, také třeba LGBT komunitu. Toxicky maskulinní muž věří tomu, že nikdy nemůže porozumět ženě. Nebo tomu, že žena a muž se nemůžou stát přáteli. Sexuální harašení tito muži považují za správný projev mužnosti a ukazování emocí pokládají za slabost. Tedy kromě zuření.

Slovo toxická se v tomto případě používá proto, že sexismus a násilí mohou jejich okolí škodit. Dřív ale o správnosti role muže jako dominantního člena rodiny, který se rád popere s kamarády v hospodě, z hádky snadno přechází v násilí a v práci obtěžuje kolegyně plácáním po zadku, skoro nikdo nepochyboval.

Důležitým, možná skrytým rysem toxické maskulinity je podle některých psychologů strach. Nejistota z toho, že muž může působit jako příliš slabý. Pokud se bude muž chovat příliš emocionálně, nebude dostatečně násilný, případně nebude dělat další věci, které dělají „skuteční chlapi“, může být ze společnosti snadno vyčleněný, uvažuje toxicky maskulinní muž.

Kluk - chlapec

Lukáš, 42: Z dnešních kluků se vychovávají holky

„To, jaký jsem chlap, řeším v různých obdobích různě intenzivně,“ říká mi dvaačtyřicetiletý Lukáš. Potkávám ho poprvé. Sedíme spolu na trávě v pražském sherwoodu vedle hlavního nádraží. Zatímco kolem proudí davy lidí, on mi rozvážným hlasem vysvětluje, že o tom, jaký je muž, uvažuje hlavně v době, kdy se mu v životě nedaří. „Přemýšlím v takových chvílích o tom, jak je to spojené s mým mužstvím a s tím, jak přistupuju k různým věcem, lidem… a jak jsem sám se sebou srovnaný.“

Lukáš pracuje v advokátní kanceláři. Má dvě děti. Z jeho slov je patrné, že muž by se měl o rodinu postarat a měl by být schopný ji bránit. Kvůli tomu, že si nepřipadal jako správný chlap, vyhledal asi před pěti lety Ligu otevřených mužů, která se zaměřuje na osobní rozvoj. Ve workshopech klienty učí, jak být zodpovědný ve vztahu, v rodičovství, práci, ale taky jak se společensky angažovat, a to hlavně na poli rovných příležitostí žen a mužů. LOM organizuje i kurzy na zvládání vzteku nebo semináře o tom, že je v pořádku projevovat emoce. „To bylo období, kdy jsem četl knihy o mužství a víc jsem ta témata rozmýšlel.“

Lukáš zastává tradiční myšlení o mužství. Vlastnosti, které jej dřív definovaly, se podle něj ale ve společnosti postupně mění. „V dnešní společnosti jsou trochu na obtíž. Týká se to agresivity, přímočarosti… Z dnešních kluků se ve školách vychovávají holky. A když se tedy začnou chovat jako holky, tak dostávají jedničky, pochvaly a konečně je má paní učitelka ráda. Pak se ale dostaneme do stadia, kdy ženský fňukaj, že to nejsou žádní chlapi. Plno dospívajících nebo dvacetiletých chlapů se jako chlapi nechovají. Žijí u maminky a hlavně se snaží být citliví, nikoho nezranit a nikoho se nedotknout.“

Prolomit vlny: Avantgardní macho pláče. Kolik problémů stojí potlačované mužské slzy?

Muž - mileniál

Mužský pláč je stále jaksi nepřijatelný, ale situace se pomalými kroky mění. Správný chlap by měl být podle regulí tradiční maskulinity mlčenlivý a nemluvit o svých emocích. Má to někdy až tragické následky, muži častěji páchají sebevraždy a jsou u nich zaznamenané větší sklony k závislostem. Podle socioložky Hany Librové se mužský ideál ve věku feminismu změnil, dnešní macho pláče a nestydí se za to.

Ptám se tedy, jak by se měl správný chlap chovat. „Chtěl bych se vidět jako někdo, kdo když má problém, tak před ním neuteče, ale vyřeší ho. Jako někdo, kdo je schopný myslet dopředu s nějakou logikou.“

Lukáš si nemyslí, že by vyjadřování emocí bylo u mužů známkou slabosti. Takový chlap v jeho očích neklesne. Používá ale pojem „zženštilý chlap“. Zajímá mě, jaké má takový muž vlastnosti. „Tím myslím chlapy, kteří se snaží uspět v disciplínách, které jsou přirozeně holčičí. Empatie. Chválení… jako dávat si pozor, abych si všimnul, že moje kolegyně byla u kadeřníka, to pro mě není důležité.“

Honza, 25: Je nepříjemné vidět chlapa, co pláče

Honzovi je pětadvacet. Pracuje v reklamní agentuře a je to typ progresivního, liberálního muže, kterému nevadí bavit se o svých pocitech. Známe se z Olomouce, studovali jsme spolu, v Praze se vidíme po delší době. O tématech, jako je mužství, jsme se bavili i dřív. Proto i po čase volně navazujeme na předchozí debaty. „Společnost od muže očekává, aby byl v první řadě finančně zajištěný, aby byl úspěšný na pracovním trhu, aby plnil ochranitelskou roli v rodině. Zkrátka když jde s holkou v noci po Žižkově, tak by se měla cítit bezpečně.“

Zranitelnost u mužů Honza za slabost nepovažuje. Vždycky si ale myslel, že projevování emocí by mělo mít své hranice. Zvlášť prý u muže. „Staré pravidlo říká, že všeho moc škodí. Chlap by neměl být ufňukanej. Ale myslím si, že se může rozplakat na ulici a že by na tom nemělo být nic špatného. Musím ale říct, že je nepříjemné se na to koukat.

„Krize maskulinity existuje,“ říká pařanka a bojovnice za lidská práva Tereza Krobová

Tereza Krobová

„Existuje už od 90. let, dnes vrcholí, nebo se možná láme. Projevuje se různě. Hysterickými reakcemi těch, kteří teď, když se uvolňují pravidla chování, nevědí, co se sebou,“ říká Tereza Krobová, doktorandka FSV UK, která se věnuje genderovým aspektům počítačových her.

Ptám se ho, jestli si jako chlap někdy připadá neschopně. „Ani ne. Já se snažím vydělávat tolik, abych mohl zaplatit někomu, kdo ty typicky mužské práce udělá za mě. Třeba, že vymění klínový řemen – pokud se tedy klínové řemeny mění,“ směje se. „Je pravda, že bych se bez peněz možná cítil trochu vykleštěně. Chlap si prostě musí umět najít způsob, jak některé věci udělat,“ říká. A nezáleží prý na tom, jestli to udělá sám nebo si na to někoho najde. „Muž se o sebe musí umět postarat. Asi bych byl nešťastný, pokud bych byl na někom závislý.“

Pocit, že se o sebe musí umět chlap postarat, plyne podle Honzy z původního patriarchálního modelu. „Když se žena nechává živit mužem, tak mi na tom nepřijde nic divného. Kdyby to bylo naopak, tak je mi to trochu podezřelé. Mám to tak zakódované buď výchovou, nebo vlivem společnosti.“

Jakub, 25: Maskulinita se řeší i v gay komunitě

„Stoprocentně ne,“ odpovídá Jakub na otázku, jestli naplňuje představy svého táty, jak by se měl chovat muž. „Nemyslím si, že by měl můj otec přehnaně šovinistické názory, ale určitě má jiný přístup k mužství, než mám já. Myslím, že by neměl zas tak velký problém se s někým porvat, což mně smysl nedává. Proti fyzickému násilí jsem vysazený. Já bych měl problém i v případě, že bych měl někoho bránit.“

Jakuba znám asi deset let. Patří k mým nejlepším přátelům. Pracuje pro malou pražskou internetovou firmu, je tolerantní a diplomatický člověk, který se ale zároveň vyžívá v nabourávání společenských stereotypů. Potkáváme se v podvečer na Karlínském náměstí. Na místě, které je nám oběma důvěrně známé. Často se tu u piva střetáváme nad různými „filozofickými“ otázkami. „Já v současné době řeším mužství jen v psychickém přístupu. Nesouhlasím s konstruktem typu, že muž by měl být automaticky rozhodný, měl by dělat tohle, neměl by dělat tamto… To je pro mě už překonané.“

„Když se žena nechává živit mužem, tak mi na tom nepřijde nic divného. Kdyby to bylo naopak, tak je mi to trochu podezřelé. Mám to tak zakódované buď výchovou, nebo vlivem společnosti.“

Kuba je gay. Ptám se ho proto, jak velkou roli hraje maskulinita v homosexuální komunitě. „Hodnocení maskulinity určitě probíhá,“ směje se. „Nalijme si čistého vína, probíhá. Jasně, hodnotím sám sebe, jak tancuji v gay klubu. Ale od jisté doby si říkám, že je mi jedno, jak u toho vypadám. Ono to sem tam i působí. Říkám si, že důležitější je, jaký má ten člověk názor, jak se chová, jestli existuje nějaká jiskra. A fyzické chování, projevy maskulinity, jak se ten člověk nese a jak moc kroutí zadkem, mi jsou vedlejší.“

Společnost má podle Jakuba od gayů jiné očekávání než od heterosexuálních mužů. „Včera jsem potřeboval vyměnit žárovku v autě a automaticky se mi tři lidi nabídli. Z toho jedna žena. Na jednu stranu je to milé, na druhou stranu, kdybych chtěl, tak to můžu brát i pejorativně. Ale spíš to beru z té pozitivní stránky, že byl někdo ochotný se nabídnout.“

Tři různí muži, tři různé pohledy na mužství. Poslechněte si celé rozhovory!

Spustit audio

Související