Pořádná ženská, nebo hnusná tlustoprdka? Sebepřijetí je v hlavě. Když ho najdeme, náš život se změní
„Chodí mi záplava zpráv, ženy i muži píšou svá svědectví. Mám pocit, jako by se protrhla stěna, která příběhy držela v mlčenlivosti. Jestli mají ty stovky reflexí jednu věc společnou, tak je to smutek. Ale přesto ten proces vnímám jako ozdravnej. Ve společnosti, kde se o zranitelnosti nemluví snadno, najednou vzniká sdílení. A pojmenovávání je první krok ke změně, která je podle mě opravdu potřebná,“ říká Ridina Ahmedová v úvodu posledního dílu Sádla o hledání sebepřijetí.
Lusi pomohlo k přijetí vlastního vzhledu uvědomění, že člověk přitahuje to, na co se sám cítí. „Když si budu připadat hnusná, tlustá a neatraktivní, přitáhnu blbečka nebo zakomplexovanýho člověka, kterej mi to bude zrcadlit svým chováním,“ říká, jak jí došlo, že silnější ženy, které jsou se sebou srovnané a mají se rády, spokojenost vyzařují do okolí. „Přitahují muže, kteří se k nim chovají jako ke kyprým bohyním, a ne jako k hnusným tlustoprdkám,“ popisuje, co ji motivovalo nestydět se za vlastní tělo a preference.
Čtěte také
„Když se to líbí mně, proč bych se někomu nelíbila já? Na světě je někdo, kdo má pravděpodobně stejnej názor,“ dodává umělkyně, která se snaží pozitivní přístup k tělu nestandardních tvarů a rozměrů šířit i portrétováním plnoštíhlých žen, které jí navzdory všem škatulkám připadají skutečně krásné.
Kateřinu zase vždy lákal tanec, vyzkoušela mnoho stylů, ale s postavou vysokou 180 centimetrů, nadváhou a jejími slovy „rameny jak průměrnej chlap“ nezapadala do představ o vzhledu tanečnic. „A pak jsem našla americký blues,“ říká.
„Je to úplně jiný blues než v tanečních, vzniklo v Americe mezi chudejma, často Afroameričanama. Tam je místo pro každýho. To není tanec, kterej mě tlačí do formy, to je tanec, kterej já oblíkám a on se na mně přizpůsobí. Hrozně mi pomohl přijmout, jak vypadám, zpracovat pocit z vlastního těla a naučit se ho ovládat. Protože nechce, abych byla jako ostatní – chce, abych byla sama sebou,“ popisuje Kateřina.
O autorce
Ridina Ahmedová je zpěvačka, hudebnice a performerka, máma tří dětí, majitelka kocoura, milovnice barevného oblečení, kaváren a procházek krajinou. Má slabost pro výzvy všeho druhu, zvlášť ty, které člověka trošku lekají. O to je to pak větší jízda!
„Získala jsem sebevědomí. Když moje tělo zvládne tančit, nemůže bejt špatný. Jenom proto, že je tlustý, není špatný, protože dokáže věci a může mi přinášet úžasný zážitky. V tom je, myslím, velká hodnota tance – člověk procítí tělo a přidanou hodnotu, kterou mu dává, bez vázání na vzhled,“ dodává.
Jak složité je začít se mít skutečně rád? A co nám k tomu může pomoci? Poslechněte si závěrečný díl Sádla o spletitém hledání cest k sebepřijetí. Líbil se vám podcast a chcete slyšet více? Nenechte si ujít tři doprovodné rozhovory o Sádlu a kráse a psychickém i fyzickém zdraví, na které se můžete těšit v následujících týdnech.
Pocastovou sérii Sádlo poslouchejte na webu wave.cz/sadlo, v mobilní aplikaci mujRozhlas a v dalších podcastových aplikacích od 21. ledna 2020. Přihlaste se také k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.
Vizuály: Adam Křena
Související
-
„Vytiskl mi cviky ke zpevnění zadku, já jemu triky pro růst penisu.“ I nedokonalé tělo zaslouží úctu
„Kdybys zhubla, tak by ses mi líbila víc,“ vzpomíná Ridina Ahmedová na poznámku, kterou si neodpustilo několik jejích bývalých partnerů. Co si ale s touto informací počít?
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.