Poslední záblesk slunce: Editor Tolkienova Silmarillionu napsal temné fantasy ze světa Vikingů

Guy Gavriel Kay prý chtěl psát historické romány, ale netroufá si předstírat, jak lidé minulosti přemýšleli a cítili. Místo toho vytváří alternativní verze dějin, ve kterých si kromě myšlenek a pocitů postav vymýšlí také lehce nadpřirozené motivy. Trend prolínání fantastiky a realistické historické prózy je ve fantasy literatuře už řadu let silný, ale snad u nikoho není tak důkladný jako u Kaye.

Ve svých předchozích knihách vytvořil fantasy obdobu renesanční Itálie (román Tigana), justiniánské Byzance (dvoudílná Sarantská kronika) nebo Číny v období dynastie Tchang (vynikající román Pod nebesy a jeho česky dosud nevydané pokračování River of Stars). Zápletky jeho knih také často mají daleko k dobrodružným putováním, jak je známe z fantasy ság, ale jde v nich spíše o obrazy z každodenního života a plastický popis společnosti daného světa.

Čtěte také

Pádem Gondolinu uzavřel kroniku Středozemě. Christopher Tolkien nebyl jen kompilátor otcova díla

To bezezbytku platí i pro Poslední záblesk slunce. Kniha nemá jasně danou hlavní postavu, ale sleduje řadu postav, které se pohybují na obou pólech napjatých vztahů mezi Anglsyny (paralelní verze Anglosasů) a Erlingy (obdoba Vikingů), kteří podnikají loupežné výpravy na anglsynské území. Není to obsáhlá sága, která by důkladně probírala prožitky každého hrdiny, jako Píseň ledu a ohně George R. R. Martina. Kolektivním hrdinou románu jako by byla spíše celá společnost.

Kay se hodně zabývá rozdíly ve víře a představách o tom, jak a proč bohové rozvrhli svět a člověku v něm určili jeho místo. Dokonce i nejvíce fantaskní prvek celé knihy, tajemné bytosti žijící v zapovězeném lese, vychází spíše z dobových legend a hrdinských ság než z moderní fantasy literatury.

Čtěte také

Snové písně George R. R. Martina zpívají o vesmíru plném melancholie

Díky tomu je Kayův svět neobyčejně prokreslený. V relativně krátkém románu si autor dokonce dovolí pár odboček k popisům života prostých venkovanů, jichž se velké události, které román líčí, jen letmo dotknou. Kay ostatně v závěru knihy jmenuje seznam historické literatury věnované například životu žen ve vikingské společnosti nebo tehdejšímu loďařství, z níž vycházel.

Přesto jeho kniha rozhodně není žádné suchopárné historické líčení. Spíše než akce ji ale pohání pocit melancholie nad nepříliš příznivým plynutím života a hlavně žasnutí všech postav nad záhadou, kterou představuje okolní svět. Záhadou, kterou lze jen velmi těžko vměstnat do náboženských mýtů, pomocí nichž si společnost dělá z tohoto světa svůj domov.