Přes čáru: Sexismus v reklamách přiživují české lokální firmy. U nadnárodních společností postupně mizí
Anticenu Sexistické prasátečko letos pořadatelé udělí naposledy. Stejně jako dřív i na desátém ročníku upozorní na reklamy, kterými zejména české firmy přitahovaly pozornost klientů ke svým produktům lacinou formou. Podařilo se organizátorům ankety kultivovat veřejný prostor? A zajímá vůbec Čechy sexismus v reklamách? V pořadu Přes čáru o tom diskutovali mediální analytik Filip Rožánek, Kristýna Pešáková z Nesehnutí a Radka Bystřická ze Stínové rady pro reklamu.
„Když jsme v roce 2009 s anticenou začínali, tak hlavním cílem, který jsme si vytyčili, bylo, aby se o problematice sexistických reklam začalo diskutovat. Před deseti lety žádná taková debata v Česku neexistovala, tehdy byli lidé k reklamám lhostejní. Za 10 let se toho ale proměnilo hodně. Pojem Sexistické prasátečko začala používat široká veřejnost a lidé sami začali sexistické reklamy označovat. Je to pro nás jeden z úspěchů našeho desetiletého úsilí,“ vysvětluje Kristýna Pešáková z ženskoprávního programu Nesehnutí, jak se naplnil cíl ankety.
Anticena podle Radky Bystřické ze Stínové rady pro reklamu skončila v pravou chvíli. „Sexistické prasátečko otevřelo téma takovým způsobem, že o něm mluví média. Teď už jsou jiné nástroje, kterými se dá proti sexismu v reklamách bojovat.“
Že byla anketa užitečná ke kultivaci oboru, se domnívá i mediální analytik a novinář Filip Rožánek. „Méně ale souhlasím s tím, že by anticena posunula lidi zásadně k nějakému aktivismu vůči sexistickým reklamám. Když už se nějaké protesty objeví, jsou menší. Rozhodně nejde o společenskou diskuzi.“
Pojem sexismus v reklamě se za tu dobu podle Rožánka rozmělnil. „To, že média otevírají diskuzi o českých nebo světových kampaních, neznamená, že chápou sexismus stejně jako organizátoři soutěže. Často se bere sexismus jako čistě erotický pojem, čili zobrazování nahých žen. Ale není tam brán jakýkoliv další přesah.“
Veřejnost násilí na ženách často nechápe a omlouvá, to je potřeba změnit, říká aktivistka Johanna Nejedlová
Před třemi lety spolu s několika dalšími ženami založila spolek Konsent, který se pokusil debatu o sexuálním násilí otevřít novým myšlenkám. Co kdyby se prevence nesoustředila jen na ženy, ale i muže? A tak Johanna Nejedlová odstartovala kampaň s názvem Když to nechce, tak to nechce. Od té doby začala spolu s Konsentem pořádat workshopy a debaty na školách a stala se aktivní členkou výkonného výboru České ženské lobby.
„To, co nám vadí na sexistických reklamách nejvíce, jsou genderové stereotypy, tedy zjednodušené představy o ženách, o mužích a o jejich rolích,“ reaguje Kristýna Pešáková. „Vnímáme to jako mnohem závažnější problém než to, že se někde v reklamě objeví nějaké nahé tělo bez souvislosti s propagovaným výrobkem. V anketě jsme si všimli, že pro veřejnost je mnohem snadnější spojit si se sexismem nahotu než rozklíčovat v jednotlivých reklamách genderové stereotypy.“
Velké korporátní kampaně jsou často pod vlivem nadnárodních společností. „U těch už sexismus takřka vymizel,“ tvrdí Rožánek. „Největší problém s porušováním základní roviny vkusu bývá u lokálních českých kampaní. Když projedete českou krajinou a budete se dívat na billboardy a reklamní plachty, tak tam pravděpodobně narazíte na ta největší zvěrstva.“
Není sexismus v reklamách jen pražský a brněnský problém? Jak genderové stereotypy vnímají lidé v regionech? A nesnaží se některé firmy zalíbit veřejnosti podporou rovnoprávnosti žen a mužů nebo LGBT lidí kvůli momentální atmosféře ve společnosti? Poslechněte si celý magazín Přes čáru!
