Prolomit vlny: Jak skutečně bojovat proti totalitě

7. duben 2016

V rámci festivalu Jeden svět jsem zhlédl dva filmy, na které musím stále myslet. Ten první se jmenoval Model pana starosty a zobrazoval pevnou ruku, jíž vládne starosta maďarské obce Érpatak. Svůj ultranacionalistický program charakterizuje triádou řád, kontrola a disciplína. Druhý snímek byl na docela jiné téma. Jmenoval se Tak daleko, tak blízko a slovenský režisér Jaroslav Vojtek v něm s citem ukázal život čtyř autistických dětí, které měly to štěstí, že se o ně mohou starat milující lidé. Tyto dva filmy jsou pro mne metaforou dvou tváří evropské civilizace.

Ať už se ohlížím za historií institucí, jako je stát nebo církev, či přemýšlím o západní kultuře, jeví se mi, že lidé umí řešit problémy dvěma navzájem se vylučujícími způsoby. V dějinách soupeří lidskost a láska s disciplínou a vyloučením. Soucit a empatie se střetává s tvrdostí a zákonností. Někdy společnost staví tábory, detence, lágry, blázince a převýchovné ústavy, jindy zase deklaruje touhu po dialogu, blízkosti, lásce a oběti.

Čtěte také

Avšak zatímco disciplína se lépe prosazuje na celospolečenské úrovni, protože žije z anonymity a systémové mechanizace, láska k bližnímu vyžaduje vidět tvář druhého, objevit člověka jako individuum a porozumět mu. Jistě, lze milovat i lidstvo, národ či rodinu. Ale jen mezi lidmi, kteří skutečně žijí v blízkosti, mohou prospívat bezpodmínečná pomoc a láska, které ve filmu rodiče poskytovali dětem svým i těm cizím, o něž se starali. Soucit je znevýhodněn oproti disciplíně. Nelze jej nařídit shora, může ve společnosti jen samovolně kvést.

Film Tak daleko, tak blízko je potřebný, protože ukazuje, že i v dobách narůstající disciplinace a exkluze stále v člověku přebývá bezpodmínečná láska. Nachází se v soukromí, kam se v moderní době stáhla, neschopna bojovat proti racionálním systémům a řádům kontroly. Myslím, že je potřeba, aby láska a soucit ze své privátní diaspory vystoupily do veřejného života. Leccos jsme již do veřejného prostoru pustili: intimitu, která se redukovala na sexualitu, či starost o svoje tělo a duši proměněnou na otázku národního zdraví. Bez lásky se ale všechny tyto sféry stávají obětí racionální modelace, která se odpojuje od člověka a obléká jej do uniformy efektivity a prostředků.

Láska a rozum jsou dvě podstaty člověka, které se manifestují v dějinách naší kultury. Je chybou, že jsme si zvykli je pojímat jako protiklady. Pokud je od sebe oddělíme, jsme nuceni sledovat, jak se nám skutečnost štěpí na veřejnou sféru, v níž vládne anonymní disciplína, a na soukromý život, v němž se tuto disciplínu učíme zvládat pomocí soucitu a milosrdenství. Člověk jako tvor společenský potom žije schizofrenní příběh o dvou světech, mezi nimiž se učí přebíhat.

Láska a rozum se nemohou od sebe odpojit. Je chyba technokratické společnosti, že považuje za svoji ctnost to, že tento dualismus dopustila. Politika bez lásky je politikou bez naděje, politikou knuty a řetězu. Jako v Modelu pana starosty. Hovory o nebezpečí nové totality, které jsme začali v posledních měsících vést, na to nesmí zapomenout. Proti totalitě nelze bojovat jejími vlastními nástroji. Z žádné strany politického spektra.

autor: Jan Motal
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.