Prolomit vlny: Jsou pozdní snídaně jedinou strastí digitálních nomádů?
Idylická představa o životě freelancera svedla na scestí nejednoho absolventa „fildy“. Je práce na vlastní pěst neomezeným volnem, nebo jen stejnou řeholí, akorát v pyžamu a bez sociálních jistot?
Darmo naplat, moje představa života člověka, který pracuje na „volné noze“, je od počátku zcela iracionálně spojena s pláží a caipirinhou v ruce. Takový život vypadá jako reklama na výherní losy. Také jsem chtěla být digitální nomádka, byť třeba na trase Brno–Adamov–Praha. Díky statusu OSVČ jsem se mohla odstěhovat z města, které mě iritovalo, do města, které mě teprve mělo začít iritovat. Mé digitální nomádství v prvních dnech po přestěhování bez funkčního internetu spočívalo v tom, že jsem chodívala do kavárny v prodejně Alza a tam vybombila scénář dětského seriálu. Na co vás ale digitální nomádi v květované košili neupozorní, je, že musíte mít nejen internety, ale i disciplínu.
Wifi je pro mě jako pro prokrastinátorku danajským darem – místo zvyšování HDP často googluju do čtyř hodin do rána nýtované kufry, vysoce odolné koberce do předsíně a s kým chodí Matthew McConaughey. S modelkou, samozřejmě. Hrobem hrdého „volnonožce“ (z toho slova metaforicky zvracím) může být to, co se na první pohled jeví jako výhoda. Užít si poklidnou snídani je pěkné, pokud se ale neprotáhne do odpoledne. Pak následuje pozdní oběd, venčení psa, hygiena, káva s kešu mlékem v podniku pro další rádoby nomády a den se poskládal jako kapesník, jak pravil klasik. Málokdo je tak sebemrskačsky naladěn, že si místo včasné platby sociálního a zdravotního pojištění nekoupí tenisky nebo několik desítek chlebíčků s avokádovou pomazánkou a cedrový krém na ruce.
Prázdniny tu sice jsou neomezeně, ale snad jen „podnikatelé“ se zvyky robota si na ně umí vyhradit nejen cash, ale i čas. Někdy stojí takové prázdniny totiž víc nervů. V Goa není neobvyklé, že strávíte půl dne chozením do vesnice, abyste přišli do internetové kavárny v době polední pauzy. Nebo vypadne proud nebo je ten den údajně v celé zemi internet zamlžen jako já. Ve vzácných okamžicích, kdy byly ve vesnici technické podmínky pro mé nomádství, louskala jsem tam podprůměrně placený překlad o českém undergroundu. Jindy jsem v Itálii skypeovala se spoluscenáristou ze záchodu tak, abych nevzbudila svou spolubydlící – spolupracovník se mi ozýval z newyorské sokolské obce, kde jako nomád spal zadarmo na žíněnce. O nevolnostech, které způsobuje i pouhé pomyšlení na starobní důchod, nemocenské pojištění nebo finanční pomoc v mateřství pro nijak bombasticky vydělávající OSVČ, se ani nebudu zmiňovat.
Překladatelky, které nerozeznávají mezi dnem a nocí, hostinští, kteří by měli klidnější spaní v IBM, designéři, kterým přispívají na nájem rodiče, módní návrhářky, které prodávají jedno triko, masérky, které pracují v kavárně – OSVČ mě obklopují. I přes nejistou budoucnost sebezaměstnávání v něm vidím jakýsi předvoj základního příjmu. Poskládat peníze na nájem a sójové latté se těm šťastnějším podaří a stále tu existuje alespoň hypotetická, byť třeba nerealizovaná možnost, že můžu se svým životem nakládat podle svých špatných, a ne cizích rozhodnutí. Nemusím jezdit na teambuilding a tam ve dvojicích předstírat, že jsem slepička a kuřátko, kteří tvoří tým a před liškou zachraňují vajíčka. A až přijdou děcka a já jim nebudu schopná zaplatit lyžák, vždy se můžu „znesvobodnit“ a jít do firmy, která je v podstatě diktaturou, i když si tam lidi říkají: „Čauky, uděláš to, ju?“
Němci mají specifický humor – koluje tam vtip o OSVČ. Takový člověk se označuje jako selbstständig, totiž že pracuje sám (selbst) a neustále (ständig). I tak ale zatím radši zůstanu prekarizovanou podnikatelkou, jejíž nomádství spočívá v přesunu z postele na gauč. Protože kdo se udře na panským, není hoden hřbitova, jak jsem kdesi četla. A určit si sám pauzu na oběd za ta muka stojí.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.