Prolomit vlny: Teror hudbou

O tom, že prvoplánová a arogantní vizuální reklama útočí na naše zahlcené smysly, byly napsány tisíce znaků. Stejně tak je každému jasné, že kolem frekventovaných silnic a poblíž letišť a tak dále bývá hlučno. Jak je ale stále možné, že zatímco proti (navíc často nebezpečným) billboardům jsou dokonce petice a podél dálnic se staví protihlukové stěny, nikdo neomezuje teror, který působí provozovatelé výše zmíněných prostorů svým klientům a zákazníkům prostřednictvím rafinovaného mučícího nástroje zvaného rozhlasový přijímač?

Někdy může být nepříjemné sedět v malém podniku, kde je až na zvuk presovače naprosté ticho, a chtít si diskrétně popovídat se svým protějškem, protože je jasné, že to slyší i zevlující obsluha a ten jediný další host, který tu kromě vás sedí a špicuje uši. Na druhou stranu je mnohem častější a mnohem nepříjemnější vejít kamkoli, kde je sice plno lidí a přirozená hladina šumu, ale i tak nad tím vším vítězně duní jedna ze třiceti dokola omílaných zombies mezi písničkami z playlistu nejlíp soukromého, rozuměj reklamního, rádia. Tady není volby. A co je horší, není úniku.

Je to srovnatelné s tím, kdyby po vás třeba po příchodu do restaurace obsluha bezpodmínečně vyžadovala, abyste se na dobu trvání návštěvy převlékli do odpudivého erárního saka v barvě lila, jinak běžte o dům dál. Asi byste to brali jako neoprávněný zásah do vašeho soukromí. Zvukovým terorem, kterému se víc či míň ochotně podrobujeme prakticky denně, se nikdo nezabývá.

Těžko zjistit, kdo a proč tohle nevyžádané trýznící opatření vymyslel a zavedl. Místům, kde vám bez ptaní vymývají mozek ohlupující pseudohudební produkcí, se taky nedá vždycky vyhnout. Takže zbývá buď aktivně vytvořit nátlakovou skupinu a nechat tento teror pod trestem pokuty či vězení zakázat zákonem, nebo pasivně rezignovat. Já každopádně vím, kam se příště půjdu nechat ostříhat. Na Vinohradech je holičství, kde zvukovou kulisu obstarávají pouze dva obrovští, pestrobarevní papoušci.

Hospoda, kde se rozhlas neposlouchá: