Prolomit vlny: Větší než malé množství smutku přestává být ostuda

Smutek – žena
Smutek – žena

Nevím, kdy přesně nastal ten zlom, ale v poslední době okolo sebe pravidelně slýchám, že někdo z přátel chodí nebo plánuje chodit k psychologovi nebo terapeutovi. Důvodů je bezpočet, ale daly by se shrnout tím, že „life is hard“, jak se píše na svetru zimní kolekce jedné velké módní značky. Mí známí jsou samozřejmě úzce selektovaný fragment jihomoravské střední třídy, ale zdá se, že jde o obecnější trend.

Mít psychické těžkosti už přestává být monopolem filmových psychopatů a slabošských kolegů. Řešit psychický nekomfort se stává běžnou agendou, podobně jako nákupy, poslech skupiny Zrní a úklid. Zpětně si myslím, že jsem v dospívání prodělala depresivní epizodu po náhlé smrti jednoho člena rodiny. Nebylo tehdy moc s kým se o tom bavit. S rodinou jsem to v pubertě řešit nechtěla a s třináctiletými kamarády už vůbec ne. Dnes bych v takové situaci určitě k psychologovi šla, tehdy to bylo ale podobně nemyslitelné jako přiznat se k prasečímu ocásku na zádech.

Máte v okolí někoho s depresí? Nesnažte se mu pocity vymluvit a hned ho nekritizujte

samota - smutek - deprese

„Bála jsem se, že mi nikdo nebude věřit, že se opravdu cítím špatně.“ Marie zažila první deprese v třinácti letech a od té doby ji v menší či větší míře provázejí životem. Velmi brzo se v životě setkala s odbornou péčí i antidepresivy. Jak můžeme pomáhat někomu, komu zrovna není psychicky nejlépe? Jak vypadá kamarádství s depresí?

V době, kdy jsem chodila na gymnázium, byla osvěta hodně zaměřená na AIDS, drogy a okrajově na anorexii. Ta se tehdy brala jako ryze dívčí problém a živě si pamatuji, jak nás o drogách v edukačním programu poučovali Pavel Bém s J. X. Doležalem. Děti s depkami a úzkostmi se v rámci třídy braly jako podivíni a basta. Dnes už naštěstí existuje třeba iniciativa Nevypusť duši, která má duševní nemoci destigmatizovat třeba formou workshopů pro středoškoláky.

O dvacet let později se i v časopisech s recepty na borůvkové táče objevují v rozhovorech s českými celebritami zmínky o depresích, úzkostech, terapii. I mainstreamoví američtí umělci se čím dál častěji osmělují a mluví o svých duševních trablech. Namátkou třeba Sia, Demi Lovato nebo Kendrick Lamar. O návštěvě párového terapeuta se ve své biografii zmiňuje i Michelle Obama... A tak bych mohla pokračovat.

Ochotu mluvit nejen o depresi, ale i jí příbuzných stavech u dnešní omladiny podporuje nejen popkultura, ale i zkušenost předchozích generací, kterým paušálně říkám popírači. Jsou to ti, co prožili svůj život bez větší péče o psychiku a případné problémy řešili prášky na uklidnění, alkoholem nebo popíráním. Nelze jim – nám – to mít za zlé. Vyhledání terapeuta bývalo ve filmech přípustné jen pro blázny, zbohatlíky nebo ty, kteří nic nezvládnou. V rámci tohoto étosu je jako síla vnímána otrlost a zatnutí zubů. Mám radost, že se péče o psychické zdraví stává dobrým zvykem, podobně jako třídění plastů nebo dentální hygiena. I v tomto případě je nová móda zprvu výraznější ve větších městech a vyšších společenských třídách, ale postupně se přelévá i za jejich hranice.

Jak současný pop pomáhá zbavit duševní nemoci stigmatizace

03655096.jpeg

Když v polovině června zrušil popový zpěvák Zayn Malik koncert na londýnském festivalu Capital Summertime Ball, omluvil se fanouškům v dlouhém a velmi osobním příspěvku zveřejněném na Instagramu a Twitteru. „Pocit úzkosti, který mě pronásleduje při vystoupeních už roky, ze mě vždy dostal to nejlepší... Tentokrát jsem ale i kvůli velikosti akce zažil ty nejhorší stavy své kariéry,“ napsal a připomněl nám, že popové hvězdy nejsou žádní superhrdinové, kteří všechno zvládnou mávnutím kouzelného proutku.

Zcela zbavit lidi s duševním onemocněním stigmatu nebezpečných, potažmo nesvéprávných bytostí bude ještě na dlouhé lokte. Na první pohled se může zdát jako přehnaná snaha neoznačovat např. lidi se schizofrenií jako schizofreniky, ale jako lidi se schizofrenií. Na rozdíl od celiaků nebo alergiků vás ale nálepka schizofrenika zredukuje na blázna. Ránu do zad destigmatizaci psychických nemocí dala navíc současná kauza premiéra Babiše a jím zneužívané, byť nepotvrzené duševní nemoci jeho dětí. Jeho rétorika je „účelovka“, která má přesvědčit lid o tom, že takto psychicky nemocný člověk nemůže mít plnohodnotný život. A nejen to. Musíme ho nutit, aby si stříhal nehty, a pořídit mu pečovatele.

I kdybych se přetrhla, nemůžu zaručit, že moje dcera nikdy nebude mít depresi nebo jinou nemoc duše. Snad jí v takovém případě nebude zatěžko říct si o pomoc a historky o studu spojeném s jakýmkoli výkyvem psýché bude považovat za atavismus z dob Rakouska-Uherska. Protože ona a její kámoši budou snad odmala vědět, že není nutné být tvrďák.

Jak se v Česku generační změna podepsala na vnímání duševního zdraví? A co se o něm dozvídali gymnazisté v Brně 90. let? Poslechněte si glosu Zuzany Fuksové.

Spustit audio

Související