Seno je voňavá ropa. Dekadentní květy kosatců v živém Podhoubí na Besedě u Bigbítu

Barbora Lungová působí na Brněnské FaVU VUT na Katedře teorií a dějin umění. Ve své malířské kariéře se dlouhodobě zabývá genderem, maskulinitou, stárnutím nebo queerness. Její umělecké projekty ale zasahují i do krajiny nebo do veřejného prostoru. Projekt Duhová zahrada má být jakýmsi poutním místem v blízkosti Kyjova pro queer osoby. Lungová v této zahradě komponuje podle několika konceptuálních klíčů různé druhy okrasné rostliny iris, pojmenované po řecké bohyni duhy, kterou všichni známe jako kosatec. Se spolkem ČSOP Kyjov se stará o městské sady a louky.

„Z městských luk postupně odcházeli lidé. Už si nekosili seno pro králíky, zmizela jízdárna pro koně, to místo začalo pustnout,“ vysvětluje Lungová, proč se začala o druhově bohaté Boršovské louky s dalšími lidmi starat. Environmentální aktivity se s pedagogickou a výtvarnou činností začaly postupně prolínat. „S kolegou Honzou Zálešákem učíme předmět Příroda po přírodě a já učím ještě Rostlina, zvíře, věc, jiné. Je to o zcitlivování vůči nelidským aktérům kolem nás,“ vysvětluje výtvarnice.

Středoevropská krajina je poznamenána drobnými sakrálními stavbami, jako jsou boží muka nebo kapličky. „Reprezentují tradiční kulturní hodnoty, které jsou z definice heteronormativní. Queer kultura je spojována s městským prostředím. Já jsem nechtěla rezignovat na svoji venkovskost. Proč mít jen ikonické queer bary – proč ne zahradu,“ ptá se Barbora Lungová a dodává, že některé květy kosatců můžou připomínat ženský pohlavní orgán.

Petr Ajs Kucka vyrůstal na šumavské samotě a střet s civilizací z něj udělal bojovníka za přírodu a ochranu klimatu. Pracuje pro Ekologický institut Veronica, pečuje o stromy jako arborista a žije s ženou a dvěma dětmi ve dvou maringotkách ve Valašských Kloboukách. Je dlouholetým klimatickým aktivistou, který se zapojil do desítek přímých akcí. K přímým akcím ho dovedla urgence řešení klimatické změny.

„Cena, kterou platíme za pálení fosilních paliv, je mnohokrát spočítaná a platíme ji ve zdravotním pojištění a z našich daní, a to není fér,“ myslí si Kucka, který s kolegy strávil v roce 2016 tři dny na chladící věži uhelné elektrárny Chvaletice nebo šest let před tím na komíně elektrárny Prunéřov.

„Uhelná elektrárna je prý veřejně prospěšné zařízení. Když člověk naruší její provoz, je to trestný čin. My dopředu zkoumáme, aby byly následky rozumné a mohli jsme to dělat dál. Nakonec z toho bývají přestupky, ale v případě blokování elektrárny Chvaletice z toho bylo pět let trestného stíhání a právní bitva o to, jestli jsme omezili, nebo ohrozili provoz veřejně prospěšného zařízení,“ vypráví horolezecky zdatný aktivista.

Živé Podhoubí na Besedě u Bigbítu|foto:Sára Pospíšilová

Když ještě nebylo uhlí ani ropa, fungovala Morava i okolí na seno. To je ostatně materiál, který oba hosty spojuje ne jenom pro jejich ochranářské aktivity. „Mám ráda seno pro jeho potenciálně sochařské kvality,“ vzpomíná na snopy a oborohy, které z krajiny skoro zmizely, Lungová. „Seno je udržitelná a voňavá valašská ropa,“ přidává se Kucka a uzavírá: „Na Valašsku je král daleko a pánbůh vysoko. Lidé jsou tu zvyklí hledat řešení pospolu. Zároveň tady každá změna bolí.“

Kdy je rodinný život v maringotce udržitelný a může být i otravný? Proč je třeba chránit staré porosty Žďánického lesa? A proč je Morava lepší? Poslechněte si celý záznam Podhoubí z Besedy u Bigbítu.