Smrt na sociálních sítích. Pozůstalí, fanoušci i psychiatři řeší, jak sdílet tragické zkušenosti

26. září 2019

Podle odhadu vědců z Unversity of Massachusetts bude v roce 2098 na Facebooku více profilů mrtvých lidí než těch žijících. S prvními zprávami o smrti lidí v našem okolí se stále častěji setkáváme právě na sociálních sítích. Dá se vůbec na tuto zkušenost připravit a zpracovat ji prostřednictvím online komunikace? Odpověď jsme hledali u matky blogerky Ester Lammelové, která zemřela letos v březnu, fanouška youtuberky Christiny Grimmie i u psychiatra Michala Považana.

Třiadvacetiletá Ester Lammelová se se svými zkušenostmi se závažným onemocněním cystickou fibrózou svěřovala na facebookové stránce a blogu Život na vodítku. „Ester blog zakládala, když čekala na transplantaci plic, což byla vyhrocená situace, kdy nevěděla, jestli se té transplantace dožije,“ popisuje těžké chvíle její matka Alexandra Lammelová. „Tehdy si tu konečnost uvědomovala velmi silně.“ Poslední příspěvek zveřejnila Ester na Facebooku letos v březnu. „Mám vás všechny moc ráda, hlavně prosím neplačte,“ loučila se ve statusu dva dny před smrtí.

Ester žila se svou diagnózou od dětství a v té době nebylo o její nemoci na českém internetu tolik informací. „Bylo pro mě hrozně cenné číst rozhovory s mladými pacienty,“ říká její matka o několika překladech a publikacích, které tehdy vydalo sdružení pacientů s cystickou fibrózou. „Proto jsem Ester podporovala, aby ten blog dělala a zveřejňovala svůj příběh, protože jsem si pamatovala, jak to pro mě bylo důležitý. Ester chtěla ukázat, že i s takovou diagnózou se dá prožít kvalitní život,“ vypráví. Ester na blog přispívala čtyři roky a po její smrti převzala facebookovou stránku matka, která ji s pomocí blízkých přátel Ester spravuje dodnes.

„Mně to přijde hezký. Je to takový prostor, kde na ni lidi můžou zavzpomínat,“ popisuje Alexandra Lammelová svůj dojem z toho, když vídá fotky a videa své dcery online. „Pro mě na jejím osobním profilu byly hrozně silné vzpomínky přátel, co tam psali. Co jim dala, čím pro ně byla v životě důležitá. Je to, jako kdyby byla pořád s námi,“ dodává. Osobní profil Ester její kamarádky takzvaně zvěčnily. Jde o nastavení, o kterém může každý uživatel rozhodnout už za života. Účet může být například po doložení úmrtního listu smazán, spravován jinou osobou či uveden do režimu určeného právě ke vzpomínání. Nemělo by se tak stát, že se zesnulý objeví mezi návrhy na uzavření přátelství nebo v připomínce narozenin.

Čtěte také

Sdílení zprávy o úmrtí může blízkým zemřelého určitým způsobem pomoct. Jaké je to ale v případě, kdy danou osobu neznáme a zároveň díky sociálním sítím její život sledujeme i několik let? „Byl to trochu šok,“ vypráví Jan Dlouhý, který se o náhlé smrti americké internetové celebrity Christiny Grimmie dozvěděl z Instagramu. Její účet na něm sleduje ještě dnes. Podobně jako v případě facebookového profilu Ester Lammelové se stal místem určeným vzpomínkám na zpěvačku a později i na její matku, která profil nějakou dobu spravovala. „Přijde mi to na jednu stranu trochu morbidní, ale nechce se mi to přestat sledovat, protože mám vůči sobě docela výčitky,“ popisuje Dlouhý složité prožívání smrti vzdálené osoby, kterou sociální sítě každodenně přibližovaly fanouškům.

Psychiatr a primář dětského oddělení psychiatrické nemocnice Bohnice Michal Považan vidí riziko sdílení zpráv o úmrtí skrze sociální sítě v tom, že principem sítí je mít co nejširší okruh přátel, zatímco smrt může pro člověka znamenat velmi soukromou záležitost. Ať už známým a sledujícím dáváme o smrti vědět, nebo se o ní dozvídáme, může být podle něj těžké správně vyložit reakce zprostředkované online. „Já potřebuji vidět, jak ten člověk reaguje, jaká gesta používá,“ popisuje situaci, kdy je během přirozené fáze truchlení důležitý především osobní kontakt.

Se smrtí se prostřednictvím sociálních sítí setkáváme více, než je pro psychiku některých uživatelů vhodné. Navíc u celosvětově populárních celebrit je počet lidí, které zpráva zasáhne, mnohem větší. „Smrt, ale i neúměrné přebírání některých životních záležitostí může akcelerovat rizikové chování. Může ale samozřejmě znamenat i to, že člověk, který zemřel, má nějaké větší docenění nebo nějaké větší zamyšlení nad tím, co ta jeho osobnost přinesla,“ vysvětluje a dodává, že se na druhou stranu díky sociálním sítím o smrti více mluví, a nemusí tak ve společnosti znamenat takové tabu.

Zasáhla vás také něčí smrt prostřednictvím sociálních sítí? Jak jste událost prožívali a sdíleli? Poslechněte si příběhy lidí s touto zkušeností i rozhovor s psychiatrem Michalem Považanem v reportáži Anety Štokrové.

Spustit audio

Související