Socioložka Susan Palmer v Hergot!u: Za bojem proti „sektám“ je politika

V rozhovoru se Susan Palmer vyjadřuje kriticky především na adresu vlád, které malá náboženská hnutí často perzekuují, a takzvaných protisektářských hnutí, o kterých Palmer říká: „Často nemají skutečně žádné znalosti. Sbírají šokující zprávy, ale nevědí nic o způsobu života, historii nebo skutečné víře skupin, proti kterým vystupují.“ Palmer zdůrazňuje, že za aktivitami protisektářských skupin jsou často mocenské nebo politické zájmy, a zmiňuje také skupiny, které proti „sektám“ vystupují ve jménu šíření vlastního náboženství – takové skupiny existují nejen v křesťanské tradici, ale má je i judaismus a islám.

Vaše poslední knížka se jmenuje Storming Zion: Exploring Government Raids on Religious Communities, tedy zkoumání státních zásahů na náboženské komunity. V našem rozhovoru bychom se rádi zabývali vztahem státu a nových náboženských hnutí. Mohla byste nám prosím říct víc o obsahu své knihy?
Můj zájem o toto téma – tedy o vládní útoky na alternativní náboženská uskupení – započala moje zkušenost ve Francii, kde jsem tehdy studovala komunitu Dvanáct kmenů. Ocitla jsem se najednou uprostřed policejního kordonu. Seděla jsem zrovna u snídaně, když do komunity vpadli policisté se svými vozy. Začalo zatýkání, lidé byli umisťováni do policejních vozů. Byla jsem z toho velmi překvapená. Další skupina jménem Nuwaubian Nation, kterou jsem léta studovala, musela neočekávaně čelit razii ve svém svatém městě v roce 2002.

Mluvila jsem o tom se svým přítelem Stuartem Wrightem, editorem knihy o Waco, o Davidu Koreshovi a Davidiánech, kteří působili v Texasu. Jelikož ho toto téma útoků také zajímalo, rozhodli jsme se, že se spojíme a dáme dohromady tuto knihu Storming Zion, která vyjde v říjnu tohoto roku u nakladatelství Oxford University Press. Mezitím se mi podařilo získat od kanadské vlády grant, abych tuto tematiku mohla studovat. To mi umožnilo roky cestovat a mluvit přímo se skupinami, které byly vystaveny zásahům. Byly to velice zajímavé roky.

V naší knížce se soustředíme na otázku, jak k těmto útokům dochází. Často v tom hrají velkou roli různá tzv. protisektářská hnutí. Také bývalí členové, kteří se organizují a tlačí na místní úřady, aby nějakým způsobem zasáhly vůči těmto údajně nebezpečným uskupením. Poté co dojde k razii, přijdou na řadu média a mnohdy rozmáznou všechny ty věci, ze kterých je vůdce daného společenství obviněn – pedofilie, daňové úniky atd. Často ovšem soud nic takového ve výsledku nepotvrdí. Tím se samozřejmě média ale už nezabývají, protože o nulovém nálezu se moc psát nedá.

Samozřejmě existuje i pár nebezpečných skupin, které porušují zákony. Netvrdíme, že všechny zásahy jsou nespravedlivé, a ani není náš záměr radit policii, co má dělat. Je ale zcela jasné, že mnoho takových zásahů je pouze velkým plýtváním veřejných peněz. Je to také způsob kontroly a boje s nekonvenčními náboženskými spolky, které nezapadají do společnosti. Rovněž způsob, jak je stigmatizovat. V neposlední řadě je to způsob, kterým úřady vyvolávají dojem, že dělají svou práci. Výsledek je ale často velice nejasný a tragický.

Už jste se o tom trochu zmínila. Slovo „razie“ by totiž někoho mohlo vést k závěru, že tento vztah (mezi státem a náboženskými komunitami) je obecně nepřátelský. Velký stát jako agresor na jedné straně a malé alternativní náboženské hnutí na straně druhé. Čili tento závěr je chybný. Vy jste se soustředila jen na malou oblast, kde je tento vztah patologický, což vede následně k zásahu ze strany státu. Je to tak?
Každý případ je jiný. Mátu tu případy jako Waco, kdy ATF – americký státní úřad pro alkohol, tabák a střelné zbraně – provedl ve společenství razii kvůli ilegálnímu držení zbraní. Samozřejmě to mohlo proběhnout mnohem civilizovanějším a nenásilným způsobem. Většina skupin, které jsme studovali, ale nemá žádné zbraně a nemají za sebou ani žádnou násilnou historii. Ve Francii například jsou důvodem pro razie daně. Problémem spojeným s náboženstvím, který lze těžko rozpoznat, je fakt, že církve daně nemusí platit. Je tu ale mnoho nejasných oblastí, kdy není zřejmý rozdíl mezi obchodní činností a náboženským provozem.

Ve Francii dochází k mnoha zásahům právě z tohoto důvodu. Policie zasahuje společně s berním úřadem, prozkoumávají dokumentaci a počítače. Pak tu jsou neoblíbení vůdcové. Někdo z bývalých členů řekne, že jej vůdce společenství před deseti lety ještě jako nezletilého sexuálně obtěžoval. Následuje velký zásah proti vůdci hnutí. Nakonec je ale těžké prokázat nebo vyvrátit, jak to bylo. Jelikož se to mělo odehrát před deseti lety, není tu žádný důkaz.

V případě belgického Mankind Enlightenment Love byla situace jasnější. Toto společenství jsme ale osobně nestudovali, jelikož Belgie byla mimo oblast našeho zájmu. Proti této skupině nicméně proběhl velký zásah ze strany státu. Ukázalo se, že hlava tohoto hnutí vybrala velké množství peněz, které nezdanila. V tomto případě to byl zřejmý finanční podvod.

Náboženský underground v podzemním chrámu

S jakými dalšími zajímavými a neobvyklými případy jste se ještě setkala?
Velice zajímavou skupinou, kterou jsme studovali, je Damanhur. Nachází se v Itálii kousek od Turína. Toto společenství vybudovalo veliký podzemní chrám, který byl utajován po mnoho let. Tuším, že má 20 km na délku. Ačkoli bývalí členové si stěžovali na různé věci, jako třeba peníze, existenci chrámu drželi v utajení. Nakonec ale vyšla najevo. Spolu s tím vyvstal mimo jiné problém zdanění – jak danit majetek v podzemí? Toto společenství muselo čelit dvěma raziím. Šířily se fámy, že v chrámu jsou drogy, zbraně a jsou tam ukrývána mrtvá těla. Když se nakonec velitel dostal do tohoto chrámu, aby prozkoumal celý komplex, trvalo to zhruba dvě hodiny. Vojáci se o něj začali obávat a chtěli vstoupit do chrámu, aby velitele osvobodili. Když vyšel ven, plakal z toho, jak je chrám nádherný. Jejich umění je totiž úžasné. Působí renesančním dojmem, se všemi mozaikami, freskami a sochami. Když jím procházíte, působí v uměleckém ohledu skutečně mimořádně.

To nás opravdu překvapuje. Takové společenství bych v katolické Itálii nečekal. Jedná se o import?
Ne, jedná o původní nové italské náboženství. Jeho vůdce se jmenoval Oberto Airaudi. Před pár roky zemřel. Jednou jsem s ním dělala rozhovor. Byl to mimochodem nejhorší rozhovor, který jsem kdy vedla. Dekonstruoval každou otázku, kterou jsem mu položila, a odmítal odpovídat. Bylo to velmi frustrující. Jinak v Turíně je nádherné egyptské muzeum, které ho, myslím si, inspirovalo. Damanhur je egyptské jméno. Byl rovněž ovlivněn theosofií a zájmem o mimozemskou inteligenci. Byl velmi kreativní. Byl také plodným umělcem. Nějakým způsobem se mu tedy podařilo vytvořit toto neobvyklé náboženství. Přitáhl k sobě skupinu lidí, kteří tuto ideu přijali a manuálně přetvořili celou horu. Nepoužívali přitom žádné výbušniny, jelikož nechtěli hoře ublížit. Byli velice ekologicky uvědomělí. Mají buď zvířecí jména, nebo jména rostlin. Vytvořili velice jedinečnou a fascinující komunitu.

Chrám hnutí Damnahur |foto: Public domain

Velmi křehké vztahy: nová náboženská hnutí a stát

Postoj státu vůči náboženským hnutím je asi spíš dynamický než statický. Jaké jsou nejvýznamnější okolnosti nebo proměnné, které tento postoj ovlivňují?
To je zajímavé, existují zde totiž rozdíly stát od státu. Studovala jsem tuto problematiku v Kanadě, USA, Francii. Nyní studuji Dvanáct kmenů v Německu. Tak například scientologie je nejvíc pronásledovaným a neoblíbeným novým náboženstvím na světě. Přitom různé země tomuto hnutí vytýkají rozdílné věci. Spojené státy se obávaly jejich e-metru, což je zařízení podobné přístroji pro biofeedback, který zaznamenává galvanickou kožní reakci. Mělo se za to, že toto zařízení je zdraví nebezpečné. Z tohoto důvodu došlo také k velkému zásahu. Nakonec se ale nic neprokázalo, jelikož e-metr nemá na lidské zdraví vůbec žádný dopad, pouze zaznamenává určité procesy.

V Austrálii se obávali, že by scientologové mohli vydírat lidi, kteří církvi prozradili detaily ze svého soukromého života. Znovu došlo na velký zásah. Ve Francii byli obviňováni především z daňových podvodů a obírání lidí o peníze. Také byli nazváni sektou. Takové označení může samo o sobě postavit hnutí mimo zákon. Proto bylo vůči nim zasahováno velice často. Je také zajímavé, jak tomu bylo v Kanadě, kde byli obviněni z organizovaného podvodu. Scientologové, kteří patřili k tzv. guardian office, což je speciální bezpečnostní složka uvnitř scientologie, byli tehdy školeni tak, aby byli schopni krást vládní dokumenty, které by mohly být použity proti církvi například u soudu. Chtěli tak chránit reputaci zakladatele Rona L. Hubbarda. Infiltrovali se do různých úřadů, a mohli tak krást vládní dokumenty.
Scientologové, se kterými jsem mluvila, tvrdili, že tito lidé pracovali na vlastní pěst bez vědomí vedení církve. Obvinění byla každopádně nepodložená. Takže určité uskupení se v různých zemích může dostávat do problémů z rozličných důvodů.

Kanada se zdá být v těchto záležitostech poměrně tolerantní. Došlo v ní pouze k pár zásahům. Vláda nechává alternativním náboženským hnutím volný prostor, takže různá hnutí si mohou dělat, celkem co chtějí. Tedy určitě alespoň v Quebecu. Média jsou ale často dost agresivní. Ve Francii jsou vůči novým náboženským hnutím extrémně nepřátelská. Napsala jsem o tom knihu Noví heretici ve Francii, ve které popisuji zkušenosti šesti různých náboženských skupin. Na každou zemi je třeba se dívat samostatně.

Myslíte si, že současný stav, který převládá ve Francii, má nějakou souvislost s historií této země? Nejdříve tu panovalo nepřátelství vůči protestantům, poté – během osvícenství – nepřátelství vůči náboženství obecně… Myslíte si, že současný stav je vyústěním této tradice?
Ano, to je velice dobrý postřeh. Když jsem poprvé přicestovala do Francie, byla jsem tou netolerancí velice překvapená, jelikož jsem ji pokládala za moderní, osvícenskou zemi s ústavou, která se podobá kanadské. Když jsem ale začala číst mimo jiné díla francouzských historiků a sociologů, získala jsem mnohem lepší pochopení, proč k tomu dochází. Četla jsem knihy od anglického sociologa Jamese Beckforda, také knihy, které napsal francouzský sociolog Jean Bauberot. Jasně v nich popisují napětí mezi katolickou církví a státem, napětí, které během historie dosahovalo různých úrovní kompromisu. Stále je to citlivá otázka. Takže když se v tomto prostoru objeví scientologové, křesťanská fundamentalistická hnutí nebo neobvyklá japonská hnutí, tak svým příchodem tuto křehkou rovnováhu narušují.

Dochází často k tomu, že by nová náboženská hnutí zpochybňovala společenská pravidla v zemi, ve které působí? Chtějí nějakým způsobem změnit uspořádání společnosti? Co státní úřady na těchto hnutích provokuje?
Myslím si, že spousta hnutí, zvláště taková ta komunitní mesianisticky mileniální hnutí, která se snaží připravovat na nový věk, obvykle mají alternativní nebo jiné rodinné modely, případně rozdílné struktury autority. Neznamená to ale, že by tato hnutí chtěla nutně změnit stát. Mnoho z nich se o stát nijak nezajímá. Předpokládají, že zbytek společnosti bude beztak během pár let zničen. Soustředí se na záchranu nemnoha lidí, kteří se k nim stále mohou připojit. Ale jejich rozdílné rodinné uspořádání, komunitní způsob života, odlišné ekonomické uspořádání, struktura autority – to všechno je sekulárními úřady vnímáno jako ohrožení. Toto rozhodně platí pro polygamisty v USA a Kanadě. V Kanadě je to polygamista Winston Blackmore, který žije v Britské Kolumbii se svými 24 ženami. Jeho rodina tento způsob života praktikuje již po mnoho generací, takže to není jeho výmysl. Byl za to však velmi silně napadán. Snaží se najít jakýkoli možný způsob, aby ho a jeho komunitu zničili. V USA je to s polygamisty stejné.

Co je a není sekta

V našem rozhovoru používáme označení jako „náboženská hnutí“ nebo „komunity“. Tyto termíny v sobě nenesou žádnou stopu soudu. Někteří lidé by bez váhání užili pejorativní označení „sekta“. Používá sociologie tento pojem, a pokud ano, v jakém významu?
Pojem „sekta“ se začal stávat kontroverzní a nabývat negativního smyslu během 70. let minulého století. Začala ho používat média v USA, když byla řeč o neoblíbených náboženských skupinách. Pokud ale čtete sociology, jako je třeba Robert Ellwood, zjistíte, že užívají slovo „sekta“ v docela jiném smyslu, ve smyslu sociální vědy. Pojem označuje malou charismatickou skupinu, která je soustředěná kolem vůdce a vyznává odlišnou víru než většinová společnost. Jinými slovy označuje schismatickou skupinu odštěpenou od starobylého náboženství, která nechce dělat žádné kompromisy se společností, která ji obklopuje. Je mnoho způsobů, jak toto slovo definovat. Média ho každopádně naplnila negativním obsahem.

Protestující muž oblečený jako postava z scientologické víry protestuje před ústředím organizace v Sydney|foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.0 Generic (CC BY-SA 2.0)

Je to dosti mocné označení. Jednou mi zavolala matka jedné mojí studentky s dotazem: „Dcera chce v rámci studia udělat rozhovor s nějakým scientologem. Je scientologie sekta?“ Zeptala jsem se jí, co pod tímto slovem rozumí. Chtěla jednoduše slyšet, že scientologie není sekta, takže je v pořádku, když její dcera ten rozhovor udělá. Roky jsem vedla seminář, který se jmenoval Kontroverze sekt a náboženských hnutí. Moje oddělení chtělo, aby se slovo „sekta“ v názvu kurzu objevilo. Mělo to samozřejmě přitáhnout pozornost a zpropagovat tento kurz. Když pak jeden student chtěl udělat rozhovor se scientology, byl dotázán, pro jaký předmět jej chce dělat. „O sektách,“ odpověděl. „Ale my nejsme žádná sekta. Vaše profesorka o tom nic neví,“ reagoval scientolog. V rozhovoru, který jsem poté četla, je o tom velký dlouhý odstavec „Vaše profesorka je blbá, nic o tom neví“. Bylo to zábavné. Musíte být tedy ohledně tohoto slova obezřetní. Raději těmto hnutím říkám „dětská náboženství“.

Proti sektám nebo novým náboženským hnutím státy nedělají jen ad hoc akce, ale jejich postihování může být zakotveno i v zákoně. Takové zákony má například Francie. Můžete nám o tom říct víc?
Ve Francii byl v roce 2001 schválen hodně zvláštní zákon, nazvaný About-Picardův. Byl navržen v podstatě tak, aby vůdčí postavy nových náboženských hnutí mohly být pronásledovány. Mohly být například i za drobné přečiny uvězněny a součástí toho zákona byl i koncept brainwashingu, o kterém se tam píše jako o zneužívání slabosti. Znamená to tedy, že když někoho přesvědčíte o pravdivosti zvláštního pohledu na svět, zneužíváte jeho slabost, zvlášť pokud je to starý nebo nemocný člověk nebo pokud je to člověk příliš mladý nebo citlivý. Tento zákon byl proti vůdčím postavám nekonvenčních náboženských směrů několikrát uplatněn. Přesvědčit někoho o svojí pravdě je tak automaticky zneužití slabosti nebo zranitelnosti.

Slabí jsme někdy všichni, takže je to dost obecné.
Ano. Přesně tak. Mohu říct, že mojí slabosti zneužil prodavač vysavačů.

Brainwashing zní jako psychologický pojem, ale podle toho, co říkáte, se zdá, jako by neměl žádný skutečný obsah. Má vůbec nějaké opodstatnění z psychologického hlediska?
Za tím pojmem je teorie, o které se vedou diskuse. Američtí psychologové tu teorii dnes nepokládají za dost vědeckou, protože se nedá nijak dokázat. Navíc se vytahuje většinou v politických souvislostech, například právě proti nekonvenčním náboženstvím. Pokud postarší židovka po smrti manžela daruje spoustu peněz synagoze a neustále se modlí, za brainwashing se to nepovažuje – je to prostě zbožná židovka. Pokud ale sedmnáctiletý kluk vstoupí do hnutí Hare Krišna, oholí si hlavu a zpívá a tančí, řekne se o něm, že mu vymyli mozek. Pak jedete do Indie a takových lidí tam jsou tisíce. A asi je to všechno brainwashing.

Používá se to politicky a neexistuje hranice. Neexistuje způsob, jak rozpoznat, jestli to rozhodnutí člověk udělal ze své vůle nebo k němu byl dotlačen. V rámci sociologie obvykle máme důvěru v to, že lidé prostě mají sklon zkoušet různé věci. V těch skupinách se pohybují lidé, kteří třeba beze zbytku nepřijímají jejich učení, ale chodí tam ze zvědavosti. Hodně lidí pak také odchází. Z Církve sjednocení například podle průzkumů odchází v horizontu dvou let od vstupu asi osmdesát procent lidí. A není to jen proto, že by je někdo vyrval ze spárů sekty, ale jsou třeba prostě unavení, je to pro ně moc náročné nebo jen chtějí vyzkoušet něco jiného. Pokud je to tedy brainwashing, není moc efektivní.

Tu teorii vymysleli Robert Liftin a Edgar Shine a ti dělali rozhovory s vojáky, kteří byli v korejské válce a uvěřili v komunismus, a došli k tomu, že abyste někomu opravdu mohli vymýt mozek, musíte ho držet v zajetí a působit na něj silou. Není to tedy tak, že prostě někoho potkáte na ulici a řeknete mu: „Přiletí mimozemšťani“ nebo „Ježíš tě miluje“ a hned je to brainwashing. Pokud toho člověka tlučete a nutíte ho tak přijmout svůj názor, máte možná naději na úspěch.

Války se „sektáři“

Zdá se, že v době, kdy jste s výzkumem začínala – tedy na začátku 70. let, byl svět daleko otevřenější novým náboženským hnutím a vlastně vůbec všemu. Jak si vysvětlujete tu změnu? Stalo se něco konkrétního, co tu změnu podnítilo? Kdy začala média používat tenhle jazyk, který nová náboženská hnutí jakoby kriminalizuje?
To je moc zajímavá otázka. V době, kdy jsem se tématem nových náboženských hnutí začala zabývat, to bylo prostě jen zábavné téma. A s přáteli jsme se tomu všichni nějak věnovali. Chodili jsme na súfijské tance a slavnosti Hare Krišna a zkoušeli jsme různé formy meditace. Tak jsme prostě trávili čas – místo Facebooku. Od univerzity jsem na to dostávala peníze. Nebylo to moc, ale platili mi za to, že jsem navštěvovala různá společenství a psala o nich. A byla to zábava!
Hlavně mě tehdy zajímaly rituály. Snažila jsem se popsat rituály. Pak přišel rok 1978 a masakr v Jonestownu a stal se z toho nebezpečný terén. Zesílilo protisektářské hnutí, které se začalo rodit už na začátku 70. let. Najednou se v tom tématu člověk cítil jako na bitevním poli. Média byla jednoznačně na straně bojovníků proti sektám a bylo to celkově dost vzrušující. Nevím, co dalšího k tomu ještě říct.

Nejsou ale jen protisektářská hnutí. Ve hře jsou i další hráči, jako například různé lidskoprávní organizace, včetně organizací za práva dětí. Mohla byste popsat, jak se k věci staví, a třeba říct, které jsou nejvýraznější a jaký mají reálný vliv na vlády a náboženské společnosti?
Protisektářská hnutí rostou jako houby a také rychle zanikají. Je jich také víc druhů. Některé skupiny jsou spojené s konkrétními společenstvími – třeba ve vztahu k hnutí Dvanáct kmenů vznikají konkrétní hnutí bývalých členů. Všimla jsem si, že se tato hnutí celkově globalizují. V 80. letech to byly lokální organizace, dokonce i v 90., ale dnes existuje například ICSA, Mezinárodní asociace pro výzkum sekt, která sdružuje různá hnutí z celého světa. Někdy chodím na jejich setkání – a moc populární tam nejsem – a jsou tam lidé z Japonska, Kanady, Anglie, Francie a dalších zemí. Je to velmi zajímavé. Pak existují nábožensky orientované skupiny zaměřené proti sektám. Jsou to třeba židovské skupiny, které se obávají, že sekty mohou zneužívat lidi podobně jako nacisté, a bojí se, že se židovské děti budou zničehonic přidávat k Hare Krišna a podobně. Existují křesťanští kazatelé, kteří brojí proti skupinám, které jsou z jejich pohledu heretické. A existují také muslimské skupiny proti sektám, které vystupují například proti moderním černošským muslimským hnutím, jako je Nation of Islam, což je hnutí, které tvrdí, že nový prorok je Elijah Muhammad.

V Evropě existuje také organizace, která se jmenuje Fekris, sdružuje malá hnutí z celé Evropy a spolupracuje s vládami, což vnímám jako problém, protože to je uskupení, které rozhodně nestojí na akademických základech. Akademici tyhle skupiny kritizují, protože ony často nemají skutečně žádné znalosti. Sbírají šokující zprávy, ale nevědí nic o způsobu života, historii nebo skutečné víře skupin, proti kterým vystupují. Vytváří hrozivé obrazy těch skupin a šíří paniku. Je velmi důležité snažit se vzdělávat lidi a hlavně rodiče mladých lidí, aby o nových náboženských hnutích věděli to dobré i to špatné a také aby se svým dítětem komunikovali. S nejvyšší pravděpodobností dítě během několika let svoje náboženské hnutí opustí, ale tak nebo tak je potřeba zůstat v klidu.

A co různé lidskoprávní sekulární organizace?
Zajímavý je případ Falun Gong. Existuje řada lidskoprávních organizací, které kritizují Čínu za to, že členy tohoto hnutí pronásleduje a mučí. Přemýšlím, co by byl další příklad lidskoprávní organizace v téhle věci. Dvanácti kmenům odebrala děti organizace za práva dětí a mládeže. V Německu je trestné naplácat dítěti a Dvanáct kmenů pochází z Ameriky, kde je to běžné, takže ten konflikt je hodně o tomhle. Dvanáct kmenů navazuje spolupráci s lidskoprávními organizacemi a možná podá žalobu k soudu do Štrasburku.

Členové hnutí Falung kung|foto: Robert Mikoláš

Jste odbornice na nová náboženská hnutí a jako taková občas také chodíte k soudům, abyste coby soudní znalkyně vypovídala v procesech s těmito skupinami. Máte nějaký silný příběh z této jistě velmi těžké práce?
Moje zkušenosti od soudů jsou hodně různorodé. Svět práva a soudů je jeden ze světů, kterým vůbec nerozumím. Naučila jsem se jednu věc a to je, že dopředu opravdu nelze nic vědět. Když jsem byla minulý rok v Německu u soudu kvůli Dvanácti kmenům, soudce rozhodl, že moje výpověď nebude zahrnuta, protože jsem nemluvila pouze o tělesných trestech. Já se touto skupinou zabývám od konce 80. let, psala jsem o nich encyklopedická hesla a celé kapitoly v odborných knihách a znám jejich kulturu z různých úhlů. Kdybych k nim přišla s tím, že se prostě chci podívat, jak někdo naplácá svému dítěti, asi by mě poslali pryč. A tohle mi přišlo celkově dost hloupé. Byla jsem pak u jiného přelíčení, které soudce na poslední chvíli zrušil, vůbec se mnou nechtěl mluvit, i když jsem letěla až z Kanady.

Mám ale i velmi pozitivní zkušenosti. Byla jsem třeba v Montrealu předvolána k soudu s rastafariánem. Pracoval ve firmě na doručování balíků a chtěl povýšit ze skladníka na řidiče dodávky. Řekli mu, že si musí ostříhat dredy, protože by jako doručovatel mohl děsit spořádané stařenky. On řekl, že to odmítá, protože to patří k jeho víře. Zavolali mi, i když jsem nedělala nikdy o rastafariánech žádný výzkum, protože jsem prostě byla jediná z oblasti nových náboženských hnutí, kdo byl po ruce. Musela jsem zodpovědět, jestli je rastafariánství skutečně náboženství a jestli jsou v jeho rámci dredy opravdu zásadní. Nebylo těžké dokázat, že to skutečně náboženství je, protože je prostě v encyklopediích náboženství a naplňuje také šest kritérií náboženství, jako je mýtus, doktrína, náboženská zkušenost a další. Moje svědectví bylo přijato a to bylo velmi povzbudivé.

Rastafarián|foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Většinou se ale někde hrozně dlouho čeká a pak se celá kauza zruší, takže člověk opravdu nikdy neví, co bude. Myslím si ale, že je to důležité, i když spousta akademiků tohle odmítá, protože soud ohrožuje vaši vědeckou objektivitu, což je částečně pravda, ale ve společnosti je tolik předsudků, že to podle mě má smysl.

Předsudky na obou stranách

Jaké jsou nejrozšířenější předsudky o alternativních náboženských směrech?
Asi to, že vůdce takového hnutí je vždycky buď podvodník, který chce vydělat peníze nebo zneužívat mladé dívky, nebo šílenec. Moje vlastní zkušenost z rozhovorů s těmito lidmi – třikrát jsem třeba mluvila s Raëlem, vůdcem raeliánů – je taková, že je člověk asi spíš musí vnímat jako umělce nebo básníky. Sami někdy pochybují o tom, co zastávají, ale je za tím inspirace. Neřekla bych, že je to nutně inspirace vyšších sil, ale kráčí po vlastní cestě a jsou velmi tvůrčí. Být úspěšným vůdcem nového náboženského hnutí je velmi náročné. Člověk musí být chytrý, nápaditý, odhodlaný a musí tvrdě pracovat. A musí mít štěstí. Založit a vést nové náboženské hnutí, které má úspěch, je opravdu těžká práce. V tomhle ohledu je obdivuji.

A co předsudky, které mají příslušníci nových náboženských hnutí vzhledem k okolnímu světu?
Hodně těchto skupin – především těch komunitně založených mesiánských – opravdu vnímá okolní svět tak, že tady jsou všechny rodiny rozvrácené, všechny děti berou drogy a všechny ženy jsou zneužívané a lidé jsou všichni posedlí sexem a za každou cenu si chtějí jen nahrabat co nejvíc peněz. Na tom je samozřejmě něco pravdy, ale je to jistě složitější. O zlech tohoto světa mají velmi přehnané představy.