Současný potravinový systém? Strádá naše zdraví, pole i půda. V chutích jsme konzervativní

2. červenec 2024

50 % celosvětových kalorií pokryjí tři plodiny – pšenice, kukuřice a rýže. Tyto plodiny prošly šlechtitelskými a genetickými úpravami zejména v poválečném období, jsou bohaté na sacharidy a jejich úkolem bylo jednou provždy skoncovat s hladomory. To se do jisté míry povedlo a americký šlechtitel a otec Zelené revoluce Norman Borlaug dostal za odolné a výnosné odrůdy Nobelovu cenu míru. Jaká je odvrácená strana průmyslově vyráběných kalorií?

Momentálně potkáme na polích stejné hybridní odrůdy hlavních plodin všude na světě. Snížila se genetická i výživová diverzita, 60 % veškerých osiv na světě ovládají 4 agrární giganty. Jíme monotónně a globalizovaně. Naše paleta chutí se vyprofilovala na slané a sladké a zapomínáme na kyselé a hořké. Vysokých výnosů dosahujeme za zvyšujících se vstupů energií, pesticidů a průmyslových hnojiv do potravinového sytému. Půda přichází o svou živou složku a degraduje.

Čtěte také

„Dan Saladino uvádí, že kdyby ve viktoriánské Anglii člověk jedl každý den jablko čtyři roky, pokaždé by byl schopen najít novou odrůdu. Byly jablka na cidre, koláče, zavařování, mošty, atd. My máme v obchodech celoročně Jonagold, Golden Delicious, Idared a Granny Smith. A že je jablko k dispozici celý rok, to je taky na pováženou,“ uvádí ředitelka projektu Živá půda Zuzana Benešová.

Podle Benešové není náhoda, že nám příroda a šlechtitelé nabízeli pestrou škálu chutí i odrůd, protože se tím vykrývaly výkyvy. Pokud by ovoce nakvétalo v různých časech, možná by nám polovina nebo i celá odrůda nepomrzla. Náš současný potravinový systém vnímá Benešová jako začarovaný kruh. Potravináři a zemědělci říkají, že nic jiného by neprodali, že o jiné plodiny není zájem. Strádá naše zdraví i pole a půda.

„V Česku pěstujeme klasický trojboj pšenice, kukuřice a řepka. Dělat zeleninu je extrémně náročné. Chybí nám pracovníci. Máme 4 miliony hektarů orné půdy, z toho zelenina se pěstuje jen na 12 000 ha. V polovině 19. století zachvátila Evropu bramborová plíseň. V Irsku pěstovali jen jednu odrůdu Lamper – nesklidili téměř nic a vymřelo 15 % populace,“ zmiňuje Benešová historický příklad, na kterém ilustruje, že závislost na jedné odrůdě nebo jednom systému pěstování se nemusí vyplatit.

S klimatickou změnou a pokročující vyčerpaností půdy bude potřeba se poohlížet po pestřejší škále plodin. „Dlouho jsme přehlíželi hrachor. Třeba jihoamerický amarant se dá jíst celý a zvládá sucho, podobně jako čirok. V Itálii je třeba velmi oblíbená lupina. Taro je zase kořenová zeleniny, něco jako brambor. Restauratéři a kreativci jsou schopní vytvářet recepty z nových plodin,“ navrhuje některé perspektivní rostliny Benešová.

Je jídlo příliš levné? Proč se zaměřit na lokální zásobení? Jak rozvíjí v Česku regenerativní postupy v zemědělství? Co umí žížaly? Poslechněte si celé Podhoubí.

Spustit audio

Související