Student ČVUT navrhuje recyklovat plechovky na eskalátorech. Bojuje s designovým smogem, říká Adam Gebrian

„Odevzdával jsem tři návrhy a ten, který vyhrál, mi připadal nejméně pravděpodobný. Cestou do práce na eskalátorech jsem si uvědomil, že je mezi nimi hodně místa a že je škoda ho nevyužít,“ vysvětluje Pelák, který si za výhru koupí kytaru a postel pro sebe a přítelkyni. Největší výhodu vítězného designu vidí v tom, že ke košům člověk přirozeně přijede. „Mnoho z nich určitě najde po cestě do práce v tašce prázdnou PET lahev nebo plechovku a takto by je mohl hned vyhodit,“ dodává. Mladý student se zároveň přiznal, že i když plechovky ve dvanácti letech sbíral, tak je doteď vyhazoval jako většina do směsného odpadu.

Dobré projekty zmenšují designový smog

Jeden z porotců soutěže, architekt Adam Gebrian, vidí i další pozitiva vítězného návrhu. „Na eskalátoru funguje sociální kontrola. Nevyhodíš plast do špatného otvoru, když se na tebe všichni dívají. U opuštěného koše na okraji ulice si můžeš dělat, co chceš.“ Skeptický je ale kvůli bezpečnostním důvodům. Design rád nemá, protože se jím veřejný prostor přeplňuje. Na milost bere pouze nápady, které využívají to, co už existuje. „Konkrétně v České republice jsme obklopeni nepotřebnými věcmi. Místo toho, aby bylo vše integrované do jednoho kusu, tak máme na ulici sloup tramvajového vedení, vedle lampu, potom koš a pak ještě ukazatel,“ říká moderátor pořadu Bourání Radia Wave.

Příkladem snahy zbavovat se designového smogu je vydařená revitalizace Gahurova prospektu u náměstí T. G. Masaryka ve Zlíně. „Krédo autorek z ateliéru Element bylo ‚Projít a nepřerušit‘. Šlo o to, aby si lidé mohli zkrátit cestu přes travnatý pás, ale aby toto přerušení z boku nebylo vidět. Chodníky tedy zapustili 45 centimetrů pod zem a na té hraně člověk může sedět. Zároveň je tam umělé osvětlení, které svítí jen na nohy a nikoho jiného v okolí neruší.“

Výrobci nápojů recyklují pomocí magnetu

Vedle Adama Gebriana byli v porotě sochař Pavel Karous, produktový designér Jan Čapek a ředitel BevCan East Zoltán Mak. Kromě Peláka ocenili i studenta průmyslového designu na pražské UMPRUM Marka Šipoše, který dostal 15 000 korun. „Chtěl jsem navrhnout sběrnou nádobu, která by dokázala plechovky lisovat, a do kontejneru by se jich tak vešlo více,“ říká. Soutěž zapojila i hudební ambasadory, producenty HOLY a Aid Kida, kteří k Yes, we CAN! složili vlastní skladbu inspirovanou hliníkovou nádobou. „Moje písnička se jmenuje Tin Bottle a je o lásce. Plechovku jsem v ní využil jako syntezátor,“ říká elektro-popový umělec HOLY.

Vítězný návrh Onřeje Peláka |foto: Ondřej Pelák

Zájem o nápoje v plechu podle čísel Českomoravského svazu pivovarů a sladoven v České republice stoupá. „V Praze by do konce roku mělo být rozmístěno asi tisíc nádob na sběr kovového odpadu. Češi obecně rádi třídí, takže si myslím, že pokud budou mít kde a budou o tom vědět, tak se nemusíme bát,“ podotýká Ondřej Píša z BevCan East. Výrobci se proto snaží plechovky ze směsného odpadu získávat zpět sami. „Pro firmy je levnější plechovku recyklovat a hliník znovu použít, než těžit bauxit. Výrobci to teď řeší tak, že do plechovek dávají víčka ze železa. Ve spalovně se vytáhnou magnetem, aby se mohly zase zpracovat. Jenže to není ideální, protože velká část českého směsného odpadu končí na skládkách,“ dodává Píša.

Projekt Yes, we CAN! pokračuje dál – nyní se bude hledat firma, která vítězný design Ondřeje Peláka vyrobí, a také místa, kde bude integrované kontejnery možné umístit.