Tělo je naše nejbližší příroda. Oddělením od živého světa si škodíme, návrat nám může prospět

„Společnost je zaměřená na sebe a nedokáže se spojit se vším živým okolo.“ Už po deseti minutách v přírodě dochází k prvnímu uvolnění. Je lehčí nenechat se zahltit podněty, které na nás běžně působí. Hluk a atmosféra města, ostatní cestující ve stísněném autobuse, neustálá lákadla, která nabízí mobilní telefon. Cesta zpátky k sobě, do svého nitra a těla je v přírodě jednodušší. Začnete si všímat impulsů, vjemů a procesů, který by jinak unikly vaší pozornosti. Stejně jako vám mohou unikat v každodennosti.

Čtěte také

Pohyb po dvou změnil lidstvo víc než cokoli jiného, říká evoluční antropolog. Co s námi udělá život online?

„Venku nejsme tolik sebestřední, s klienty hledáme nadhled a díváme se na sebe jako příroda.“ Vše, co zažíváme, zažíváme skrze tělo. Naše myšlení a sebereflexe je jen jednou z částí prožívání. Občas uvízneme v pasti myšlenek a snažíme se promyslet zkratku ven. Cestou je přitom obvykle paradoxně myšlení ztišit. Zaměřit se na tělo, co chce a potřebuje.

Příroda je zrcadlo našeho vnitřku. Klienti a klientky pozorují například kývání větví stromů a větru a s Tomášem zkoumají, co to v nich vyvolává. Hledají, jak okolní živý svět může napovědět s řešením problémům a s cestou zpátky k sobě.

I když je metoda teoreticky i praxí ukotvená, během terapie v přírodě je prostor pro spontaneitu a improvizaci. Někdy se sedí na dece nebo houpe na houpačce. Nejčastěji chodí Tomáš s klienty do přírody na dvě až tři hodiny. Klasické sezení na psychoterapii pak trvá 50 až 60 minut. S sebou má pro oba náhradní vybavení a krizový plán pro případ špatného počasí nebo zranění. Lidem, kteří kvůli tělesným omezením nemohou tak často do přírody chodit, nabízí možnost pracovat na komunitní zahradě.

Poslechněte si celý rozhovor o terapii v přírodě.