Chůze v přírodě je cesta do vlastní duše i k druhým lidem. Jak nás léčí procházky a výlety?
„Chůze v krajině pomáhá lépe a hlouběji rozumět vlastní duši,“ říká v Balancu psychoterapeut, básník, a šéfredaktor časopisu Tvar Adam Borzič. Jít se projít do přírody, vyrazit na výlet nebo se jen tak toulat nás spojuje s přírodou a vlastní duší. Zlepšuje imunitu, paměť, rozvíjí kreativitu i vztahy.
„Někdy doporučuji svým klientům jít na procházku se záměrem.“ Chůzí a kontaktem s krajinou a přírodou dostaneme nové podněty. Rozhýbe se naše tělo a to může rozhýbat i myšlení. Mohou se spojit a objevit nové myšlenky. Prostor dostanou niterné procesy, na které je třeba ve shonu a stísněné kanceláři málo místa. Když dojdeme na vyhlídku, máme výhled i nadhled. Můžeme si je nejen užít, ale představovat si, že se koukáme na krajinu vnitřního světa a spatříme v ní jevy, které bychom jinak neviděli.
„Někdy je potřeba cíl ztratit a jít se toulat.“ Můžeme si dávat různé záměry. Jestli jste zrovna ve svém životě ztraceni a hledáte směr, bloudíte, pak to asi není dobrý nápad. Ale náš diář je často pevně organizovaný, úkol střídá úkol, povinnost střídá povinnost. Někdy je hezké vyrazit bez cíle. Na nová místa nebo nahlédnout stará jiným pohledem. Jak úlevné může být, že něco nemusím. Nemusím mít cíl, někam dojít, jít přesně tudy a vrátit se do pěti. Jindy může být zase dobrý nápad mít k výletu nebo procházce jasnou strukturu, cíl. Vydat se tam a zpátky nebo naopak udělat okruh. Všechna tato rozhodnutí se odrazí v našem vnitřním světě.
„Platónská škola filozofovala v zahradách, Ježíš se svými žáky stále někam putuje.“ Kontakt s přírodou a pohyb v ní je nám v něčem přirozený. Pomáhá nám vnímat její cykly a rytmy, které jsme v ve zrychlené výkonové společnosti opustili. Umíte vnímat, že začíná den, kdy je slunce na vrcholu a kdy končí? Že přichází podzim, příroda se stahuje do sebe a že se něco podobného děje s naším nitrem?
Být v kontaktu s touto cykličností má na člověka dobrý vliv. Když se s někým pohádáme, někdy se nedaří problém vyřešit mluvením. Pak se vydáme ven a zažijeme něco společně. Tato zkušenost často pomůže více než do hloubky rozebírat, kde jsme se zasekli.
Poslechněte si celý Balanc o chůzi, procházkách a výletech jako cestě k lepšímu duševnímu zdraví.
Související
-
Chceš se mnou chodit? Pohyb po dvou změnil lidstvo víc než cokoli jiného, říká evoluční antropolog
Cyklus reportáží Krokem zkoumá kouzlo zdánlivě banální lidské činnosti – chůze. Dnes zkoumáme první kroky lidstva. Co všechno chůze po dvou člověku přinesla?
-
Procházka je pro mě lék první volby, říká fotografka, která zachycuje nenápadná městská zákoutí
Chůze je pro mě fyzický prožitek radosti, říká Karolina Ketmanová, která fotí Prahu tak, že vypadá jako cizí město.
-
Když nemáš kam jít, zbývá ti prostě chodit. Jak můj otec prošel devadesátkovou Prahu, aby nebyl sám
Hrdinou dnešního dílu série Krokem je člověk, který začal chodit z nouze. Toulat se po devadesátkové večerní Praze byla jedna z mála věcí, která mu zůstala.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
