Tyjátr: „Poslední“ OST-RA-VAR

Festivalu vévodily vrcholně vtipné inscenace, které v sobě kromě nepodbízivého humoru ukrývaly poetičnost, tragiku i nefalšované temno. Triádu perfektních produkcí festivalu zahájila nestydatá secesní hříčka Dezertér z Volšan Komorní scény Aréna. Režisér Ivan Krejčí opustil pro divadlo typické akcenty na ruskou dramatiku a zinscenoval nekorektní kabaret plný černého humoru. Divadlo Petra Bezruče poté dominovalo veškerému diváckému zájmu vzájemně nesourodou dvojicí – tragikomickou sondou do života třicátníků Můj romantický příběh a surrealistickou a básnivou Pěnou dní. Anna Petrželková vykreslila Vianův román jako citlivou, přesto brutální „květnatou“ báseň o umírání, obraz neochoty se smířit se smrtí někoho blízkého.

„Na OST-RA-VARu se vždycky objeví několik pozoruhodných titulů, což bylo i letos. Zvláštností tohoto ročníku byla nevyváženost, jak se povedené a nepovedené tituly rozdělily mezi malá a velká divadla, mezi Národní divadlo moravskoslezské na jedné straně a Arénu a Bezruče na straně druhé,“ míní o letošním ročníku kritik Vladimír Mikulka.

z představení Můj romantický příběh|foto: Divadlo Petra Bezruče

Neúspěch Národního divadla moravskoslezského je ovšem zástupným problémem celé velmi podivné kauzy. Důvodem, proč se uvažuje o konci jedné z nejlíp organizovaných činoherních přehlídek v České republice, není jenom neshoda kritiky a umělců nad úrovní inscenací, ale také diskuse nad rostoucí nezvladatelností „studentských živlů“. Studenti přitom k festivalu samozřejmě patří. Bez nich by ztratil smysl – byl pro ně zčásti vytvořený jako možnost si profesně obrousit hrany. Vzájemné soupeření škol je základem živé diskuse. Podobně to vidí také pedagožka Vysoké školy múzických umění Táňa Brederová: „Studenty to ještě více motivuje, aby se co nejlíp prezentovali. Problém trošku vidím v tom, že spousta profesionálních kritiků je relativně ostrá při diskusích nejen vůči inscenacím, ale také studentům. Oni se potom mnohdy zablokují, což je škoda. Možná by se i jako pedagogové měli snažit je motivovat k tomu, aby formulovali názor, protože jedině díky tomu se dostanou do nějaké konfrontace.“

Dramaturg činohry Národního divadla moravskoslezského Marek Pivovar zároveň přiznává, že diskuse byly v minulosti barvitější: „I v tomto ohledu je tento ročník dost krotký. Bývaly tady velice pěkné přestřelky mezi kritiky. Letos to byla jen taková lehká pošťouchnutí. Pamatuji si na nádherné perly, když pan Just deset minut něco vyprávěl a povstal pan Hořínek a prohlásil, že se vším souhlasí, protože to už loni popsal ve své nové knize. To byly doby, kdy to mezi kritiky jiskřilo a publikum se bavilo tím, co kritici o inscenacích říkali.“ Marek Pivovar vidí problémy se studenty spíše v jejich neochotě se otevřeně vyjadřovat. „Tak letos to bylo naprosto mizivé. Myslím, že někoho podobného ze silné skupiny, jako byl Martin Bernátek, Vojtěch Varyš nebo Petr Klár, jsem letos neviděl ani mezi studenty, co měli připraveny referáty.“

Kouzlo OST-RA-VARu není v nakupení kritiků a studentů do jednoho místa, ale v žánrové bohatosti, jedinečnosti a potřebě prezentovat určité divadelní prostředí jako celek. Pozoruhodný esprit, který mezi ostravskými divadly vzniká, se natolik nevyjeví návštěvou jednoho, ale všech najednou.