Umělkyně Romana Drdová: Ráda oblečením provokuju lidi ke komunikaci
Vlastní babička a Milan Knížák, to jsou lidé, kteří v přístupu k oblékání a módě nejvíc ovlivnili umělkyni Romanu Drdovou. „Babička byla švadlena, odmala jsem zkoušela její věci a ten fyzický zážitek z látek mám ráda dodnes. Oděvy, které jsem měla vloni vystavené ve Veletržním paláci, byly ovlivněné tvorbou Milana Knížáka,“ popisuje Romana. Říká, že má ráda, když její výrazný styl vyvolá nečekaný rozhovor s cizím člověkem na ulici.
„Tohle jsou pantofle z obchodu s čínskou medicínou, jsou strašně příjemný i naboso. Jsou pletené ze slámy a pěkně masírují chodidla,“ popisuje své domácí obutí Romana. Vítá nás v širokých kalhotách, které si sama ušila a khaki bundě, kterou prý ráda nosí celoročně: „Je to podšívka z vojenské bundy. Má díry v podpaží a díky tomu je příjemně vzdušná. V létě ji nosím, aby mě neofouklo. A v zimě je to jedna z vrstev pod kabátem.“
Vedle obsese bílou barvou a vášně pro overaly, které si Romana šije v různých barvách i materiálech, jsme rozebraly tlak společnosti na ženské odívání: „Vnímám, že se hodně žen obléká tak, aby splnily očekávání mužského prostředí. Vidím to třeba u žen, které chodí do práce.“
Poslechněte si, proč si Romana nejraději šije oblečení sama a jak se její výtvarná práce prolíná s osobním šatníkem.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
