Avengers mě nezajímají, na Hru o trůny nekoukám. Je nezájem o popkulturu snobství?

Ze seriálu Hra o trůny
Ze seriálu Hra o trůny

Na sociálních sítích vládnou zmínky o závěrečných Avengers a poslední řadě Hry o trůny. I když se většina lidí pouští do opěvování těchto popkulturních fenoménů, zvedá se i menší, ale pořád výrazná vlna tvořená odmítači, respektive demonstrativními abstinenty. Ti se definují především tím, co nedělají, neposlouchají a nejedí, ale zároveň to dávají patřičně na odiv.

Sama se už od puberty považuji za jednoho z odmítačů. Cíleně jsem tehdy v knihovně vyhledávala slavné autory, u kterých byste si ovšem při pohledu na jejich knihy museli na otázku „does it spark joy?“ odpovědět záporně. Výbavou malé kulturní snobky byl samozřejmě Schopenhauer (úzké vydání), Kafka (něco krátkého), Virginia Woolf (protože spáchala sebevraždu, jak jinak) a Sylvia Plath (viz Woolfovou). Zakládala jsem si na tom, že nesleduji české filmy, takže neznám hlášky z Dědictví, a na Matrix nepůjdu ani kvůli krásným úzkým očím Keanu Reevese.

Nostalgický automat Stranger Things 2 skládá poklonu hlavně sám sobě

Ze seriálu Stranger Things

První sezóna využila a zároveň výrazně přiživila vlnu osmibitového retra a nostalgie po hororové poezii dětství, další řada seriálu se ale jen honí za vlastním stínem.

Kulturní snobismus ale není třeba jen pomlouvat. Jeho oběti si svůj lifestyle těžce vydřely. Wagnerovy opery trvají i pět hodin a cesta do Vídně na Rothka není zadarmo. Snob je navíc houževnatý a svůj sebeobraz vyšívá i po večerech, takže předpokládám, že v něm něco z jím konzumovaného alternativního obsahu uvízne. Jeho snobství ovšem kromě toho, co konzumuje, definuje i pohrdání každodenní plytkou popkulturou. Dříve bylo terčem okázalé přezíravosti třeba pití turka, sledování seriálu Stranger Things nebo muzikálu La La Land. Dnes se popírači popkulturních trendů na sociálních sítích předhánějí v tom, kdo toho ví ještě méně o Hře o trůny nebo Avengers.

Ignorování je sice lákavé, protože dodává pocit výjimečnosti, je ale spíše projevem intelektuální lenosti. Když budu tyhle eskapistické bijáky ignorovat a místo nich zavile sjíždět Věru Chytilovou, nebudu znát nic ze současného popkulturního kánonu. Duch doby vanul z Hříšného tance, z Terminátora nebo z reklam na Wonderbra a jistě vane i z Avengers. Poznat jde to ale hlavně zpětně. A pokud si budujeme ego odmítáním obecně sdílených kulturních obsahů, ignorujeme tím kánon, který sdílí „všichni“ – bratranec z Vyškova i řidič, který nám vozí avokáda. Při troše přehánění by se dalo říct, že kdo se zavře ve věži postavené z tenisek New Balance, knížek od Houellebecqa a stolků od Halabaly, ten může přehlédnout nejen trháky na HBO, ale i tendence vedoucí k brexitu, a bude možná dost překvapen, že spousta lidí nerecykluje a radši v ušetřeném čase poslouchá Ortel.

Z filmu Matrix

Kulturní dospělost možná začíná tím, že přestaneme „nekvalitním“ věcem, které nespadají do našeho sebeobrazu, říkat guilty pleasure, ale prostě oblíbené. Protože guilty pleasure je pořád označení, které má negativní konotace, spojené s vinou a trestem za špatný vkus, jako by se jednalo o zálibu v pornografii nebo v hazardních hrách. I já si takhle nalhávám, že docusoap Queer Eye sleduji samozřejmě jen „kvůli angličtině“, i když mě ve skrytu mé vše ironizující duše dojímá (ano, i pláč byl).

Devadesátky končily Matrixem. Slavný sci-fi film slaví dvacáté narozeniny a pořád dokáže inspirovat

Z filmu Matrix

Když se dnes řekne, že je něco „matrix“, každý tak trochu ví, co se tím myslí – asi stejně, jako když se řekne, že je něco „psycho“. Není mnoho filmů, které by takhle zlidověly a přešly do běžného slovníku. Dvacet let od premiéry se potvrzuje, že Matrix sourozenců Wachowských byl v mnoha ohledech skutečně přelomovým filmovým dílem.

„Co nedělám“ je nové definování se skrze to, co dělám. Ale novým trendem by mohlo být odložit touhu po exkluzivitě, „zklidnit hormon“ a pustit si něco, co nemá přesah – ať už to je Paolo Coelho na audiokazetě namluvené Markem Ebenem, Nedvědovy Stánky, tweety Kanye Westa nebo už zmíněné Trůny –, a tím pádem mít možnost se účastnit internetových diskusí o smyslu existence Night Kinga nebo kostýmech tanečníků v show Beyoncé na Coachelle. Kulturní snobismus lze ale vnímat i jako filtr, díky kterému se bráníme přetlaku masově populárního umění. Bez něj bychom si totiž možná museli přiznat, že nás Deadpool 2 tankuje víc než Marketa Lazarová. A milovat obojí se prostě nedá stíhat.

Co je divného na hlasitě deklarovaném nezájmu o aktuální popkulturní hity a proč bychom si neměli definovat vkus prostřednictvím věcí, které odmítáme? Poslechněte si glosu Zuzany Fuksové.