Během třetího týdne abstinence je nejtěžší nebýt stará mstivá kráva, říká Žena filmového kritika

Někdy si jen tak pro potěšení plánuju, co všechno stihnu, až bude mít kritik zase malárii a bude ležet na Bulovce. Vyperu mu spacák a vyházím ta jeho šílená trika, dobře schovám klobouk s vypelichaným liščím ohonem, koupím a nechám si odborně nalepit drahou tapetu a prosázím majlant na fotbale.

Jenže ani malárii momentálně není kde chytit, takže zatím jen sedím s kritikem na gauči. On sklesle ucucává lahváč, já dráždím žáhu černým čajem se lžičkou medu, což je momentálně pro mě to největší rozšoupnutí. Kritik totiž oslavil jednačtyřicáté narozeniny. No, oslavil. Dožil se jich. Moc dobře ví, že ho už nic moc v životě nečeká, snad jen online Berlinale z naší ložnice, na které skutečně nebude třeba vlastnit smoking nebo vlastně jakékoli kalhoty.

Suchý únor je skutečně jedno velké dobrodružství|foto:Pexels,CC0

Aby si trochu spravil náladu, rozsekl kritik týden manželství už ve středu večer, kdy si sbalil náhradní trenýrky, sněžnice, péřový spacák drahý jako já, všechny tři placatky, i tu moji s plameňákama, a vypařil se. Kritiček zareagoval jako vždycky, když jeho otec vezme čáru, a dostal horečku a vyrážku. Ve čtvrtek mi ho bylo líto.

V pátek kritička plakala, proč musí do školy a nemůže jít na test a pak zpátky domů jako všechny jiné šťastné děti, jejichž sourozenci mají horečku. Litovala jsem i ji.

Pak nás čekal víkend, což znamená, že mi s péčí o děti nepomůže žádná vzdělávací instituce. Víkendy nemám poslední dobou moc ráda. Začínají v sedm ráno pokřikem Z-A-B-E-E-E-R, kterým kritiček sám sebe povzbuzuje na nočníku. Pokračují různými radostnými aktivitami, během nichž pořád něco utírám ze země. Pak se setmí a mě přepadne starý známý pocit – z temnoty kumbálu pod schody mě volá polosuchý slovinský muškát. Natočím si tedy vodu s citronem a jdu dělat lepší matku.

Zhruba tak vypadám v kritiččině očích|foto:Pexels,CC0

Těsně před spaním mě kritička chytne za podbradek a povídá, že ho mám stejný jako ty velké dospělé krávy, co se pasou venku a mají zvonce. A že by taky chtěla konečně poznat, co je to láska. A to je teprve konec soboty. Kritik posílá před usnutím SMS, ve které zmiňuje hluboké ticho, hvězdné nebe a kvalitní spánek, ke kterému se v lese na karimatce právě ukládá. Utírám cosi ze zdi nad schody a jako správná nedostupná koc nic neodepisuju.

V neděli je kritiček už bohužel bez horečky, je tedy třeba ho něčím unavit. Rezignovaně jezdím v minus sedmnácti stupních Celsia na bobech na poli za domem, pozoruju, jak se ostatní veselí rodiče na svahu napájí grogem, a přijdu si poněkud nervní. Očekávám, kdy mě zalije pocit uspokojení a sebeúcty, že už jsem v polovině suchého února.

Večer jdu popaměti vyrovnat myčku a najednou procitnu nad dřezem s lahví slivovice v ruce. Ukládám ji zpět. Však my dvě se ještě uvidíme. Pak se namáhavě rozhoduju, jestli třezalku nebo meduňku. S podbradky i bez je v těchto časech skutečně nejtěžší nebýt stará mstivá kráva.

Co doopravdy rozveselí bobující rodiče? Taky chcete konečně poznat, co je to láska? Poslouchejte trudnou pouť Ženy filmového kritika suchým únorem.