„Ty chlastáš, jako bys byla chlap!“ Už aby byl březen, říká Žena filmového kritika

11. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy žena, pivo

Jedenáct dní abstinuju a nemá to chybu. Během schůzky s finančním poradcem jsem vypila čtyři birely a začala jsem pochybovat, jestli tenhle měsíc přežiju. Zatím to vypadá, že se na mě celý svět skrz moje nepití zlobí. Špatně usínám, přítelkyně se mi vyhýbají, a když nabídnou skype nad skleničkou a já řeknu, že ráda, ale že nebudu pít, omluví se s větou „Jo, aha“ a zavěsí.

Moje abstinence je terčem posměchu u nás doma, v sousedství a vůbec vůkol. V mojí domovině pod Orlickými horami vyvolává vlny zděšení, co se se mnou sakra děje. Jsou na stole možnosti vážné nemoci i dalšího těhotenství, a těžko říct, co moje příbuzné děsí víc.

Mimochodem, to, že se do konce února dokážu izolovat od svých bratrů, bratranců, synovců a strýčků a jedné konkrétní švagrové, je jediným předpokladem toho, že se skutečně neopiju. Večírky s nimi jsou totiž vždy divoké, vypodložené bůčkem a bráchovými nakládanými houbičkami, dlouhé, vášnivé, dojemné, a hlavně jsou pokaždé. Tak nějak nevyhnutelné, geneticky.

voda, sklenice, alkohol

Možná na těch tvrzeních, že alkohol vás jako první naučí pít vaše rodina, něco je. Já se svou vypěstovanou venkovskou odolností ve zhýčkané Praze například slyšela už mockrát to obdivné: „Ty chlastáš, jako bys byla chlap!“ Ano. Díky mami, díky, tati!

Mezitím ze srdce nenávidím všechny ty vyklidněné roibosy, oolongy, sušené bio šípky, fermentované krtky a všechno ostatní, co si můžu doma nasypat do hrníčku, zalít horkou vodou a být s tím v pohodě. Moje řízená abstinence trvá deset dní a mně přijde všechno povolené tekuté hnusné.

Příznačně se nám včera ucpal záchod. Když jsem se v něm snažila štětkou vytvořit podtlak, poradil mi kritik z bezpečné vzdálenosti, ať tolik necákám. Cákala jsem ještě víc a pak jsem si šla do koupelny pro uklidnění čmuchnout extra strong ústní vody. Kritikovi na mně momentálně totiž vadí kdeco. Zakázal mi vyjadřovat údiv zvoláním „No to mi posol vulvu!“, i když jsem se tuhle přiléhavou větičku naučila během online projekce filmu z Festivalu otrlého diváka, na který mě kritik osobně vzal.

Žena filmového kritika je anonymní blogerka, obyvatelka středočeské vsi, mnohačetná matka, žena za plotnou a manželka jednoho z českých filmových kritiků, což ji i jeho staví často do žinantních situací. Blog popisuje každodenní plíny i novinářské projekce zásadních kinematografických počinů dneška, byl nominován na Magnesii Literu a v prosinci 2019 vyšel knižně.

A že já se teď divím hodně věcem. Třeba tomu, na co všechno teď mají kritici čas. Plánovala jsem raději zamlčet, že kritik teď doma v teplácích vaří vlastní pivo. Ale po tom, co se v lednu všichni otužovali, se trocha toho přehánění dá pochopit. Ale nezbývá než doufat, že až se jednoho dne bude něco smět, zbydou tu nějací lidé, co nám tu kulturu zase budou dělat.

Mezitím je chlast všude kolem nás. A někdy se zdá, že to pořád není dost.

Proč se nehodí vyjadřovat údiv souslovím „No to mi posol vulvu!“, se v komentáři Ženy filmového kritika bohužel nedozvíte. A proč by bylo pro všechny lepší, kdyby už byl březen?

autor: Žena filmového kritika
Spustit audio

Související