Boomeři: proč je potřeba jim naslouchat a jak se u toho úplně nevytočit

Změna klimatu má bezpochyby zásadní mezigenerační rozměr. Dopady pumpování oxidu uhličitého do atmosféry mají postupný efekt a ohromnou setrvačnost – i kdybychom ho přestali vypouštět teď hned, bude se klima zhoršovat ještě dalších 20 až 30 let. Mladší a ještě nenarozené generace jsou tak životně závislé na tom, co uděláme nyní. Zároveň mají jen omezené možnosti naše rozhodování ovlivnit – v mocenských centrech dominují generace starší, které prožily větší část svých životů ještě ve zdánlivě klimaticky stabilním světě.

Můžeme ale skutečně mluvit o mezigeneračním konfliktu? Průzkum Českého rozhlasu a agentur PAQ Research a CVVM z minulého roku mezigenerační rozkol neukazuje – ke změnám klimatu se napříč generacemi stavíme velmi podobně. Podobně mluví i výzkumy v jiných zemích, například Velké Británii. Nejedná se tedy především o střet mezi těmi, co mají moc měnit kurz našich společností, ale nedělají to, a těmi, co o změnu usilují? Téma mezigeneračního konfliktu je pro média atraktivní, ale neměli bychom na něj příliš snadno naskakovat – znamená v důsledku totiž jen tříštění sil a narušení důležitých aliancí usilujících o stejnou věc.

Anna Kárníková|foto:Tereza Kunderová, Český rozhlas

Ani výzkumy ale neumí vyprávět celou pravdu a velká data často nepasují na to, co se děje v našich obývácích. V naší rodině je zákopová linie jasná. Díky výcviku z rodinných večeří jsem se stala mistryní v odklánění kontroverzních témat, nejčastěji se týkají mé práce v ekologické organizaci. Už v úplném zárodku konverzace jsem schopná odhadnout, jakými různými způsoby se načaté téma může zvrhnout, a umím je dovést často dost křivolakými cestičkami do bezpečného prostoru, ve kterém se na konci večera nezhádáme. Je to pohodlná taktika, ale hlodá mě svědomí. Nebylo by cennější tenhle konflikt vést a kultivovat? Neměla bych se víc otevřít i argumentům a názorům, které mi jdou proti srsti? 

Právě otevřené naslouchání druhým a uznání jiné životní zkušenosti a z ní plynoucích závěrů o povaze světa a jeho směřování je zjevně širší problém naší společnosti. Překonáme-li prvotní iritaci z toho, že někdo vidí věci jinak, a pořádně se zaposloucháme do toho, co lidé vlastně říkají, zjistíme, že mají většinou sakra dobré důvody, proč věci vidí tak, jak je vidí.

V generaci mých rodičů, jejichž mládí a dospívání ovlivnila 60. léta a rok 1968, lidé zakládali své rodiny v době normalizace a ve svém životě se (pokud měli to štěstí) základně usadili v 90. letech, kdy se na chvíli zdály všechny velké otázky světového vývoje vyřešené – tehdejší postoje dobře vystihnul politolog Fukuyama, když mluvil o „konci dějin“. V tomto světle zcela chápu jejich nedůvěru k velkým společenským projektům, kterým je i klimatická transformace. A jejich podezření vůči čemukoliv, co si uzurpuje nárok na to, stát se řídící veličinou našich společností.

Čtěte také

OK Boomer je ultimátní nadávka i vyhlášení generační války

Diskuse o změně klimatu je totiž nakonec o našich nejvnitřnějších hodnotách. Jak vidíme roli jednotlivců (zda jsou to individuální strategie, co určí nejlepší výsledek pro nás všechny), jakou roli jsme ochotni přiznat státu a zda je jakákoliv změna k lepšímu vůbec možná. Jen vzácně, když se na to soustředím, a mám navíc ještě dobrý den, skončí naše rodinné diskuse v prostoru vzájemného respektu, i když ne pochopení. Je to tehdy, když se mi podaří vysvětlit, jak podle mě funguje svět, a proniknout blíž k tomu, jak funguje podle mých rodičů. Myslím ale, že to pro začátek stačí.

„Výzkumy nám neumí odvyprávět celou pravdu.“ Poslechněte si komentář o klimatické krizi a přístupu našich rodičů k ní.